Write me! (please)

#11 náš osud

-"Jak víš to o mé rodině?"

"Hele tohle je docela složitý Jess." Odmlčel se a já nedočkavě čekala co z něj vypadne dál.
"ale zkusím ti to vysvětlit"

"Tak už vysvětluj" řekla jsem nedočkavě.

"Potkaly nás stejný věci, možná i osudy" řekl jednoduše.

"Jak to myslíš?" zeptala jsem se.

"Myslíš si,že to vše s tvojí rodinou byla jen náhoda?"
Nad tím sem se musela zamyslet. Nevím kam tím míří, ale náhoda to na 100% nebyla.
"Ne nemyslím"

"Přesně tak" odpověděl.

"Ty o tom něco víš" zeptala jsem se.

"Víc než bych měl bohužel."

"Tak povídej"

"Není to jednoduchý a ani nevím podrobnosti, ale dejme tomu že na světě je nějaký člověk, který jakmile není po něm a někdo si s ním začne tak mu vyvražďí celou rodinu, nebo tak to alespoň vypadá."

"J-j- jak to víš?" Vyděšeně jsem vykoktala.

"Děda mně varoval a ešte ten den umřel.., no a pak po několika mněsícech i rodiče a nakonec před 5ti lety i sestra a teď je čas na mně. Víš oni tě nechají dožít do 17 let, ale do 20ti se už nedožiješ. Prostě mají tři roky na to, aby tě zabily a při tom se pobavili."

Omg, omg co to mele? Nechci mu věřit, ale věřím. Nebo je to asi to nejlepší vysvětlení.

"Nemusíš nic říkat jen si uspořádej věci v hlavě a pak se mi ozvi. Děda říkal, že na ně člověk nemůže sám, musí mít za 1) tu naštvanost a pomstichtivost, za 2) vášeň, naději a další tady ty věci , a za 3) by neměl být sám, protože když je sám tak prý nezvládne se jim postavit a zachránit život sobě a případně i svým potomkům. Alespoň mi to tak řekl děda."

"Dlouho jsem hledal člověka jako já a před dvěma roky jsem našel tebe. Omlouvám se, že ti to říkám, až teď, ale oni už tě sledujou, stejně jako mně a já myslím, že je pravý čas na odplatu. Dědovi věřím no a pořád je lepší něco podniknout než zemřít bez toho, aby sme se snažili zůstat na živu. A malá šance tu je"

Řekl po té co sem nereagovala. Nevím co říct, ale věřím mu a má pravdu nechci umřít bez boje.

"Myslím že spolu budeme dobrý tým." Řekla jsem a jen pozorovala jak se úsměv na jeho tváři zvětšuje.