Agent Carter /ZASTAVENO/

5

Nemohla jsem se pohnout. Očima jsem vypalovala díru do těch obrazovek. Skákala jsem z jedné na druhou, ale nebylo to k ničemu. Na všech byl ten samý obrázek.

Všude byl sníh, led, lehce chumelilo. Z letadla byl vidět jen ocas, pokud to teda nebylo jedno z křídel. Nešlo to moc dobře poznat.

Až teď jsem si všimla, že dole je malá odbrazovka. Na ní byl tep. Teda spíš obrázek tepu. Tím jsem se vůbec nezaobírala. Šla jsem o dva metry k těm obrazovkám a na jednu položila prsty. Cítila jsem, jak mi slza stéká po tváři.

Zezadu někdo přišel a objal mi ramena. Byl to Howard. Položila jsem mu hlavu na jeho rameno a jen tam tak stála. Bylo ticho. Až hrobové. Nic jsem neslyšela. A pak už byla jen tma.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Pohnula jsem levou rukou. Projela mi jí bolest, tak jsem ji zase položila. Pravou rukou jsem se jí chtěla dotknout, ale nebyla na tom lépe. Pomalu jsem tedy otevřela oči. Byl to špatný nápad, zase jsem je zavřela. Ostré světlo mi propalovalo víčka. Najednou jsem něco zaslechla. Zaklapnutí dveří. Neotvírala jsem oči. Chtěla jsem slyšet to, co mi možná neřeknou.

"Jak je na tom?" ptal se Howard. Přešlapoval na stejném místě někde blízko u mé hlavy.

"Utrpěla jenom šok. Všechny tělesné funkce jsou v pořádku. Až se probudí, tak si ji můžete vzít domů." řekl někdo, nevím kdo. Stál hodně daleko.

Howard se uchechtl "Víte," řekl "my nejsme manželé."

Tu druhou osobu to asi překvapilo, ozvalo se udivené zalapání po dechu následované přešlápnutím. Howarda to celé asi dost pobavilo. Mě vlastně taky.

Otevřela jsem suchá ústa a pološeptem řekla "Zabila bych ho dřív, než bych se k němu stihla nastěhovat."

Howie se začal neovladatelně smát. Snad se i přidržoval mého lehátka, protože mi s ním začalo něco cukat.
I doktora to pobavilo.

"Nechám vás tu o samotě," řekl doktor se slyšitelným úsměvem a odešel z místnosti. Jeho odchod rámoval zvuk zaklapnutých dveří.

Poprvé jsem otevřela oči a prohlédla si Howarda. Usmíval se na mě. Měl na sobě krémovou košili a tmavé kalhoty. Přes levou ruku měl přehozené rudé sako. Usmála jsem se na něho také. On mě vzal za ruku a hladil mi palcem moje jemné ruce.

"Je ti líp?" zeptal se po chvíli. Pokusila jsem se posadit, ale rezignovala jsem. Howard si toho asi všiml a řekl, ať brzdím.

"Jo, je mi líp, jen mě všechno bolí a nemůžu pohnout rukou," až teď jsem vůbec poprvé zaostřila na to, co mě bodalo do rukou. Injekční stříkačky. To mě mohlo napadnout. Vydala jsem nějaký vzdech, ale připomínalo to spíš vřískání pouličních koček než sten nemocného. Co to kecám, ani jsem nebyla nemocná. Asi jsem jen omdlela.

"To jsem rád," řekl nakonec Howie a pustil mi ruku.
"Vezmu tě k sobě domů, jestli ti to nevadí. Asi máš ještě hodně otázek a stejně jsem tě chtěl mít pod dohledem," a usmál se na mě.

Chtěla jsem jakkoli reagovat, říct, že je to špatný nápad, ale nic mě nenapadlo. Možná to byl i dobrý nápad. Tak jsem souhlasně přitakala.