Agent Carter /ZASTAVENO/

21

Včera jsem tomu muži věřila. Tedy, Stevovi. Nevím, co se mi stalo. Asi mi přeskočilo přesně tak, jako se to stává starým válečným veteránům.
"Já ale nejsem stará!" řval na mě jeden hlásek. "Ale jsi, zapomnělas?" oponoval mu druhý. Tak to šlo stále dokola a dokola. Ti dva přešli na dohady o mé minulosti, budoucnosti, přítomnosti, a vůbec jim nevadilo, že je poslouchám.
Jak říkám, už mi z toho hráblo a včerejší chování byl důsledek.
Zrovna, když se Steve s tím mužem o něčem bavil, se ti dva v mé hlavě přeli o to, jak to vypadá venku. Jsou-li stále stejná zvířata, jestli se stále jí salát a jestli už konečně zakázali kropení zahrady v poledne. Samé užitečné věci, vážně. No a tak mi to nedalo a musela jsem se zeptat, jestli můžu aspoň nakouknout. Oba dva na mě hleděli jako na přízrak. Celou dobu jsem totiž byla duchem nepřítomná a smutnila jsem z toho, že venek neznám. Ani si na něj nepamatuji. Možná si pamatuju jak vypadá šnek, ale tím ta praktická část končí. Ale zpět k podstatnému. Zhroutila jsem se. Opravdu. Pořádně. Zhroutila. Takhle mimo jsem nebyla od té doby.. Vlastně si nepamatuju. Jak smutné. Vím, co mi Steve řekl. Pamatuju si každé jeho slovo. Ti dva v mé hlavě utichli. Nechali nás být. Mohla jsem si zaplakat bez povědomí o nebezpečí uragánů a jejich dopadu na lidstvo, přírodu.
To, že mě ale pustí ven (konečně), je nedělá méně zlými (jak mi pověděl jeden hlas, a já mu musela dát za pravdu). Stále to jsou padouši.
Nějak odnikud ze zdi se vysunula polička a na něm pilulka. Tu mi začali dávat ode dne, kdy jsem poznala toho druhého. Prý to byly vitamíny. No a  následně jsem poznala i ty dva hlásky v mé hlavě.  A ty mě už neopustily.
Byla jsem šťastná, nadšená z toho, že půjdu ven! Já! Snědla jsem i všechno blemtavé jídlo které mi přinesli ke snídani. Bylo mi fuk jak to chutná. Poznám venek!
Po asi půl hodině jsem potkala Steva. Toho druhého. Nebo spíš on potkal mě. Nebo prostě ho šoupli do mého pokoje.
"Ahoj!" zvolala jsem radostně jako nějaký námořník. On jen na mě třeštil oči. Podrbal se na hlavě a pak řekl překvapené "Ahoj."
"Krásný den, že?" sice jsem neviděla nic kromě bílých zdí, ale to mi nevadilo. Bylo krásně.
"Jak to myslíš?" podivil se a přešel k mé posteli.
"Wohohou!" řekla jsem, když se matrace pod jeho váhou prohnula. Musela jsem se tomu smát. Jeho modré oči se ale nesmály, takže jsem svěsila svá ramena jako nějaký spráskaný pes. Úsměv mi taky povadl, ale ne z toho, že bych se styděla nebo mi bylo smutno. Snažila jsem se ho napodobit. Přišlo mi to nadmíru vtipné.
"Pan Kaktus se nesměje. Pan Kaktus je vážný," nedalo mi to a vzdechla jsem.
"Peggy?" řekl tázavě a asi čekal odpověď, ale já jsem mu ji už nedala. Doslova jsem vyskočila z postele a začala se točit v tom bílém tričku a kalhotách, které mi dali ráno. Myslím, že mi slušelo a on jen záviděl, že nemá tak krásná lítka.
"Wíííí!" točila jsem se s hlavou upřenou ke stropu a smála se. Ruce mi volně plachtily kolem těla. On ale vstal a moje ruce vzal do svých. Propaloval mě pohledem. Snažila jsem se mu vytrhnout a točit se dál, ale jeho stisk nepovolil. Po pár pokusech roztočit i jeho jsem to vzdala.
"Co to s tebou je?" zeptal se mě. Jeho modré oči byly najednou až moc modré.
Co to blábolí? ptal se jeden. Asi mu spadla do oka včela, oznamoval věcně druhý. Při té poznámce jsem se uchechtla, ale jeho výraz mě zastavil. Prohlížel si mě a já nechápala proč.
"Co jsi jedla?" zeptal se mě vážným tónem. Řekla jsem něco jako: "Bla bla bla snídani bla bla bla, pán je Mrzout." Z toho asi neměl největší radost.
"A dál?" dožadoval se odpovědi a stiskl mi zápěstí. Při tom jsem slabě sykla.
"Hm," dělala jsem, že přemýšlím a prohlížela si jeho vlasy. "Hezkou červenou pilulku." Usmála jsem se jako děcko s novou hračkou.
"Bože," vzdychl, "ty jsi zdrogovaná!"
Slovu zdrogovaná jsem se začala neovladatelně řehtat.
"Z-D-R-O-G-O....V-A-N-Á!" hláskovala jaem mu to slovo jako malá v druhé třídě. On se mnou zatřásl a pustil moje paže. Rozešel se ke dveřím a rázně na ně zaklepal.
"Hele, posaď se a přemýšlej nad tím, kterou barvu máš nejraději. Já zatím něco vyřídím, jo?" poškrabal se na zátylku a skenoval mě pohledem.
"Dooooobře," řekla jsem nevesela a svezla se na zadek. Zvedla jsem ruce a prohlížela si jejich barvu. Ta moje oblíbená nebude. Přejela jsem pokoj pohledem. Všude bílá. To to taky nebude.
Ten samý muž co mě měl pustit ven Stevovi otevřel dveře a prošel dovnitř. Dveře se za ním z bezpečnostních důvodů uzavřely, a tak tu stál tváří v tvář o půl hlavy vyššímu člověku.
"Ehm, co.." začal a upravil si límeček na lékařském plášti, ale Steve ho nenechal. Zaťatou pěstí udeřil do stěny.
"Vy jste jí něco dali? Něco na povzbuzení?" dožadoval se odpovědi a vypadal nadmíru nebezpečně.
"No," začal doktor. "Chápejte, vypadala, že dostane deprese. No a taky to pomáhá na obnovení paměti."
"K ničemu to není!" křikl na něho Steve a poskočila mu žilka na čele. "Je úplně mimo! Vy to snad nevidíte?"
Muž překvapeně přešlápl a snažil se myslet.
"Ano, vidíme, ale.."
"Ale co?" vypadal jako sériový vrah. Oči se mu nebezpečně lesky. Oči. Modré pči. Modrá.
"Mám to!" s potěšením jsem zvedla ruku. Oba dva ke mně stočili pohled. Rázně jsem vstala a napochodovala před Steva, který ze mě nespouštěl zrak.
"Moje nejoblíbenější barva," uculila jsem se a sklopila zrak k jeho nohám. "Je to modrá jako tvoje oči!" ukázala jsem prstem na jeho oko a pochvalně jsem se na sebe usmívala. On svůj naštvaný pohled přesunul k muži.

Héle.. Je to sračka. Píšu si to tak sama pro sebe. Vám asi nedává smysl polovina věcí tam (ale mně ano! Muhehehe). Přemýšlím, že ten příběh stáhnu a budu si ho psát pro sebe. :D bych byla moooc hodná.. Stejně to čte v průměru tak 5 lidí, takžee.. Asi tak.
PS: Miluju psát o lidech, kteří jsou mimo. Toto jsem si úplně užívala :D
A strašně měním styly kterými píšu. Strašně moc. XD