Agent Carter /ZASTAVENO/

8#

Rozplakala jsem se. V hlavě se mi honilo nekonečno vzpomínek a snů. Nápadů a idejí. Všechno, co jsem si za tu dlouhou dobu nasnila. To, co mohlo být. To, v co jsem stále doufala. To, co jsem chtěla.

Otočila jsem se a objala Howieho. Připadal mi jako ten nejlepší, nejúžasnější a nejbáječnější člověk. Bradu jsem mu zabořila do ramene a potichu vzlikala. On mě objal a hladil mě jemně po zádech.

"Ty jsi to dokázal!" zašeptala jsem mezi vzliky, hlas se mi třásl.

"Dokázal Peggy." zašeptal a silně mě objal.

Postupně jsem se začala uklidňovat, až moje pocity prozrazovaly jenom rudé tváře a skelné oči.

"Můžu ho vidět? Je vzhůru? Jak mu je?" zasypávala jsem ho otázkami. Utřela jsem si mokré tváře dlaněmi a odstoupila od Howieho. Ten už měl slzy také na krajíčku. Bylo to něco úžasného pro nás dva. Jako ten největší zásah z hůry. Ten nejlepší.

"Vidět ho můžeš. Pojď." usmál se a vzal mě za ruku. Pomalu jsme šli zpátky do řídící místnosti a do výtahu. Howie zmáčkl podlaží -5. Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle. V životě jsem nebyla šťastnější. Nic se s tím nedalo srovnat.

Výtah zastavil a Howie mě táhl dál po tmavé chodbě osvětlené pár žárovkami. Vešli jsme až do dveří úplně na konci chodby. Ty vedly do další malé chodby, která vedla do malé místnosti. Byli tam vědci, tři. Stoly a na nich hromady papírů. Monitory a počítače. Měli co dělat.

Howard mě zavedl do další místosti. Velké, osvětlené. Na uprostřed byly stoly, po bocích skříně, ale na úplném konci byla velká kovová klec? Krabice? Nevím, jak tomu říkat.

Howie se zastavil a ukázal mi očima kam mám jít. Usmál se, ale mírně. K té kovové skříni. Nechápala jsem, ale bylo mi to jedno. Hlavou mi běhaly myšlenky na Něho. JE TADY!

Rozešla jsem se až jsem u toho stanula. Chytila jsem páku a snažila se to otevřít. Po chvilce to zasyčelo a k nohám se mi snesla chladná pára. Pracně jsem otevřela dveře. To, co jsem ale uviděla, jsem nečekala. Vykřikla jsem zděšením. V úrovni mých očí byly ty jeho, zavřené. Vlasy mu podivně tančily. Jeho kůže se barvou dala podobat ledu. Jeho ústa měla fialový tón. Přes levou tvář se mu táhl dlouhý škrábanec. Fialové prsty na ruce měl nepřirozeně ohnuté. Jen oblečení vypadalo normálně, jak jen přes půlmetrovou vrstvu ledu šlo. Stál tu. V ledu. Zmrzlý až na kost.

Můj válkou zpěčetěný žaludek se mi ale obrátil. Nesnesla jsem ten pohled. Sklonila jsem se a dávila jsem všechno, co jen šlo. Howard ke mě přišel a podržel mi vlasy. V tu chvíli jsem mu byla neskonale vděčná, ale pohled na Kapitána mrazil až do morku kostí. Jaké peklo musel zažít? Co se to s ním stalo?

Jakmile jsem přestala cítit urputnou potřebu vyzvracet všechno, narovnala jsem se. Howie mi kapesníkem utřel koutky a já jsem se na něho s vděkem podívala.

"Jestli chceš, můžeme odejít." pošeptal.

"Musím to zvládnout." řekla jsem rázně. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se ze své mysli dostat ten pohled. Vyvolávala jsem jen ty hezké vzpomínky na Steva. Vlastně všechny. Všechny byly nádherné.

- pardon, ale já musela :DDD -

- - u celé této smutné kapitoly jsem se kvůli tomuhle rozhovoru smála :DDD - -

Otočila jsem se zpět na Steva zmrzlého v ledu. Položila jsem svoje prsty na led v úrovni jeho bledých tváří. Mírně mi v nich zamrazilo. Svoje oči jsem zvedla a střetla se pohledem s těmi jeho. Zavřenými. Prohlížela jsem si každý kousíček jeho tváře, jeho ostré rysy, plavé vlasy vířící nehnutě v ledu. Howard stál vedle mě. Nevím, co se mu v tu chvíli honilo hlavou.

"Přivedl jsi ho domů." pošeptala jsem zrak stále upírajíc na Steva.

"Ano." řekl Howard.

"Je mrtvý?" zeptala jsem se po chvíli. Nedalo mi to. Sžíralo mě to zevnitř.

"Není." řekl. Zalapala jsem po dechu. Z levého oka se mi skutálela slza.

"Má stále tep. Ukrutně omalý, ale přeci. Jeho srdce funguje. Je v něčem jako dlouhý spánek. Jako Šípková Růženka." řekl Howard a odkašlal si.

"Může se tedy probudit?" řekla jsem s nadějí v hlase a otočila jsem se na Howarda. Stáhla jsem svou ruku z mrazu a očekávala jsem kladnou odpověď. Tu jsem ale nedostala.

"Nemůže. Nemáme na to přístroje. Můžeme ho tím zabít." řekl a tvář měl ještě víc ztrápenou. V tom okamžiku jsem se rozbrečela ještě víc. Utekla jsem z místnosti, z budovy. Utíkala jsem tak dlouho, jak jen mi to plíce dovolovaly.

Je tak blízko, ale tak daleko.

Muhaha. Peggy má na začátku druhé série strašnej vkus na chlapy. Daniel? Super. Ale ten vědátor... Ehm Peggy. To byl přešlap :D