Agent Carter /ZASTAVENO/

#19

Na značce, která bude vypadat asi nějak takhle 🎧🎵🎶, si pusťte to video. Čtěte tak, aby skončilo do 2 minut, protože pak přestává ta hodící se část :D.. Po téhle kapitolce bude aspoň pět dnů pauza + dávám menší kapitolky k sobě a přicházím tím o votes a sledovanost, takže.. Teď jsme zase pod tisícem :'D ... PS: Málem jsem u tohodle brečela :'((

Probudila jsem se. Byla jsem v jiném pokoji. Na pohled byl totožný s tím minulým, ale tento byl větší. Prostornější. Otočila jsem se na posteli a uviděla další. Prázdnou. Ležela na ní pouze peřina a polštář úhledně poskládaní na bílém povlečení. Promnula jsem si oči a snažila se přivyknout jasnému světlu vycházejícímu ze stropu. Sáhla jsem si za hlavu a vypustila svoje vlasy z toho nekonečného copu, který mi bránil normálně ležet. Gumičku jsem odhodila někam na druhou stranu pokoje a užívala jsem si ten pocit, který mi dávaly rozpuštěné vlasy. Prohrábla jsem si je prsty. Takhle hrubé jsem je snad neměla nikdy, ale v této chvíli mi na tom nezáleželo. Užívala jsem si pocitu něčeho tak známého.
Rozhodla jsem se vstát. Moje tělo už mě jakž takž poslouchalo a ani jedna z rukou nebyla připojená ke kapačce, takže mi vůbec nic nebránilo v procházce po tomhle stresujícím pokoji.
Položila jsem svoje bosé nohy na podlahu a pouze vnímala ten pocit. Ten neskutečně dobrej pocit.
Promnula jsem prsty a pokusila jsem se vstát. Nohy mě avšak neudržely a já sebou praštila o zem. Naštvaně jsem pěstí bouchla do podlahy, ale znovu jsem se pokusila zvednout. Přes všechnu tu námahu jsem se postavila. A stála. Stála dobrých pět minut. Neopovažovala jsem se byť pohnout, protože jinak bych letěla. A stejně se to stalo. Někdo prudce otevřel dveře a já sletěla na zadek. Moje nemocniční košile, která naneštěstí neměla vzadu díru, se mi pokrčila na kolenou. Vešel dovnitř ten samý doktor.
"Jste v pořádku?" zastavil se ve dveřích. Divně na mě civěl a já nevěděla, jestli je to proto, že sedím na zemi, a nebo proto, že určitě vypadám jako zombie.
"Ehm, jo.." řekla jsem přidušeně a vyškrábala jsem se na nohy. On jen zakroutil hlavou a zavřel za sebou dveře. Vyšplhala jsem se zpátky na postel a přikryla jsem se peřinou. On začal mluvit: "Tak, slečno Carterová, zjistila nebo vzpomněla jste si na něco o svém životě?"
Přimhouřila jsem oči. Ani jsem o tom neuvažovala. Nic před tímto nebylo, na nic si nepamatuju.
"Ne."
"Dobře, to se dalo čekat.." zabrblal si pod nos. Já jen čekala.
Měla jsem snad děti? Manžela? Tisíc koček? Dům? Práci? Sny?
"A nějaký jiný pocit? Třeba stesk po domově?"
"Nic."
"Dóbře. Chtěl bych vám něco ukázat, nebo spíš někoho. Našli jsme ho s vámi," odmlčel se a pozvedl obočí, "nevzpomínáte si?"
"Přivedeme ho sem. Jestli vám to bude nepříjemné nebo něco, ihned mi to řekněte, ano?" propaloval mě pohledem a já pouze přikývla. Zvedl prsty ke stěně na nějaké znamení a odešel z místnosti. Dveře za ním neslyšitelně zacvakly. Osaměla jsem.
Další? Kdo byl další? Proč si sakra nic nepamatuju?!?
Dveře se otevřely a dovnitř vešel kluk. Muž. O dobrou hlavu vyšší než já. Měl široká ramena a dobrou postavu, i když ta se v nemocničním mundůru ztrácela. Světlé vlasy mu padaly na čelo, ale jeho modré oči svítily. Nikdy jsem ho neviděla, nebo jsem si aspoň nevzpomínala.
🎶🎵🎧
"Pegg," zašeptal a běžel mě obejmout. Pouze jsem seděla na posteli a nechala se obejmout jeho silnými pažemi. Voněl po levanduli. Zabořil mi hlavu do ramene a začal brečet. Vzal mou tvář do dlaní a začal šeptat: "Jak? Jak to, že jsi tady? Co se stalo?" slzy mu tekly po tváři a kolem jeho očí se začínaly tvořit zarudlé kruhy. Palci mi hladil tvář. Sice to bylo velmi dojemné, ale já neměla tušení kdo to je.
"Hele," řekla jsem a hlas mě protentokrát nezradil, "kdo jsi?"
On se zarazil. Ruce nechal spadnout z mých tváří na postel. Trošku se i odtáhl a přestal brečet. Vypadal, jako bych mu dala políček. Připadala jsem si, jako by se kolem mě děla válka, ale já to sledovala jako normální telenovelu. Na nic jsem si nepamatovala. Nic. On však asi ano.
    "Ty si to nepamatuješ?" přeskočil mu hlas. Pouze jsem zakroutila hlavou a přitáhla si k tělu kolena. On se podíval jinam, promnul si čelo a pak se podíval zpátky na mě.
"Nic nevíš?" zkusil to ještě jednou, ale byla to spíš řečnická otázka. Pochopil, že já si nic nepamatuju. Dal se tedy do strohého vyprávění: "Byli jsme snoubenci. Ty a já. Chodili jsme spolu od začátku války a po jejím konci jsem tě požádal o ruku. Řekla jsi ano. 14.6.1946 jsme měli datum svatby. Chtěli jsme mít i děti."
Jeho hlas několikrát přeskočil. Z levého oka se mi začala kutálet slza. Byla jsem s ním. Milovala jsem ho. Chtěla jsem si ho vzít. Ale nic si nepamatuju.
"Promiň," zašeptala jsem a pohladila ho po ruce.
"To nic," stekla mu další slza po tváři a odvrátil se. Začal si mnout obličej ve snaze přijít na něco, ale nic ho očividně nenapadalo.
"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se ho po nějaké té chvíli. Třeba bych si vzpomněla.
Povídal se na mě upřímným pohledem a řekl: "Steve."
V ten moment mi ho bylo neskutečně líto. Sedím tu vedle něho, ale vidím v něm jen cizího člověka, kdežto on ve mě vidí celý svůj život. V ten moment jsem si chtěla vzpomenout, ale bylo mi to k ničemu. Nic se nestalo.
"Hej," řekla jsem a on se na mě podíval s nadějí. Upírala jsem však pohled do země.
"Jestli chceš, můžeš mi chodit říkat o našem životě, abych si třeba.. víš.. vzpomněla," usmála jsem se na něj. Jeho naděje však vcelku pohasla, ale kousek tam zbýval. Doufám, že to je dostatečný kousek na oživení mých vzpomínek.
"Dobře," přikývl a odešel z pokoje se svěšenými rameny.