Agent Carter /ZASTAVENO/

#2

"Carterová?" ozval se burácivý hlas přes celou místnost. Ihned jsem věděla kdo to je.

"Ano pane?" podívala jsem se na něho od svého stolu. Zrovna jsem něco zapisovala do desky. Rázoval si to rychlým krokem k mému stolu. Bože, co se mu zase nelíbí.

Tato práce mě jedním slovem irituje. V papírech mám napsanou odposlouchatelku, ale dělám za stolem úřednictvo, nosím kávu a tak.  Od konce války se toho hodně změnilo. Už dlouho jsem po někom nevystřelila pistolí nebo mu nedala jednu do obličeje. Celkem mi to chybí. Tato práce mě jednoduše sežírá zevnitř. Nudím se. Jediné moje spojení s případy je archivace a zakládání složek.

To už ale náčelník Roger Dooley stál u mého stolu a praštil mi nějakými papíry o stůl. Pak mi je na něj hodil. Jen jsem tam tak stála a hrdě na něj koukala. Čekala jsem jako voják na své rozkazy.

"Co to má znamenat?" otázal se. Byl rudý až za ušima. Vztek z něj jenom čišel.

"Nevím, co myslíte, pane." řekla jsem s hrobovou vážností.

"Jak jako nevíte? No to snad ne! Ještě jednou mi položíte na stůl něco takového a letíte. Pryč z této budovy. Pak si můžete hledat jinou práci. Třeba jako uklízečka!" rozzuřeně zatěkal očima, zaťal pěsti a odkráčel do své kanceláře. To bylo nějaké rychlé. Když naposledy na někoho řval, trvalo to přes deset minut.

Sklonila jsem se a otevřela složku s názvem Tichý oceán PŘÍSNĚ TAJNÉ. Nevzpomínala jsem si, že bych tento případ kdy archivovala a vůbec.. co tu dělá přísně tajné?

Uvnitř bylo pár fotografií od špehů. Muž, postarší, vycházel z domu, nasedal do auta, auto odjíždělo.. Vůbec nic zvláštního. Podívala jsem se na rok.

1944

Operace na záchranu Kapitána Ameriky.

Operace úspěšná.

Nevěděla jsem, že na něj byl plánován atentát.

Vypadlo ještě pár obrázků. Na některých byl ten muž, na dalších znaky hydry a.. srdce se mi zastavilo.

I na fotce byl stále krásný. Hladká kůže, plné rty, jeho milovaná uniforma, pouze bez helmy..

Vzala jsem všechny vypadnuté fotky a vrátila je do složky. Teď nemůžu brečet. Už to jsou čtyři roky co tu není. Měla bych na něj zapomenout.

Zavřela jsem složku a rozešla jsem k archivu. Jakmile jsem zavřela dveře za sebou, opřela jsem se o ně zády. Hodila jsem složku na malý stolek, ale trošku jsem to přepískla. Svezla se po desce a sletěla na zem. Naštěstí se neotevřela.

Slza mi stekla po tváři. Zamrkala jsem a sevřela rty ještě pevněji k sobě. Obejmula jsem se rukama. Není tu, prostě tu není. První rok jsem celý byla špatná. Kdykoliv se o něm promluvilo, nemohla jsem to vydržet. Pak už jsem se celkem držela. Však jsem si svou zlost vybila na Reinhardtovi, nebo aspoň většinu.

Šla jsem zvednout složku. Dala jsem ji do jedné z krabic a vrátila se ke svému stolu.

Ještě půl hodina a pak můžu jít domů za Colleen. Nikdy se nedozvěděla o mé minulosti a nikdy také nesmí. Ani o přítomnosti.

Začal mi zvonit telefon. Takový divný, třeštivý zvuk. Nenávidím ho.

"Haló? Kancelář policie. Co si přejete?" řekla jsem znuděným tónem.

"Peggy? Půjdeme na sacher? V sedum v restauraci na rohu páté a Winstonovy." pak sluchátko ztichlo.

Hned jsem věděla kdo to byl. Nemluvila jsem s ním už pěkně dlouho. Né, že by mi to vadilo.

Jeho jméno bylo Howard Stark.