Agent Carter /ZASTAVENO/

#14, 2. část

Omlouvám se za chybné " v předchozích částech. Postupem snad upravím. Přeji pěkné čtení.^^

Prošly jsme spolu spoustu obchodů a drogérií. Vypadalo to, že Lucy už dlouho nebyla s nikým nakupovat. Její vášeň tím však ale nepohasla, ale spíš se zvětšila. Vyprávěla mi o svém životě, vzpomínaly jsme na staré historky, ale když se zeptala na můj co jsem vlastně od svatby dělala, musela jsem jí říct tu druhou verzi. Bohužel. Ráda bych jí řekla o misích, výcviku nováčků, o Stevovi. Ale nemohla jsem a stále nemůžu.
"Pegg?" vytrhla mě z mého přemýšlení Lucy "Co tyhle? Barvou by ti šly k vlasům a střih taky není nejhorší. Sice by se to ještě nějak dalo upravit, mmm, ale zkus si je."
Podala mi čistě rudé šaty.
"Nejsou trošku moc?" podívala jsem se na svůj odraz do zrcadla. Široká ramínka, sukně do A po kolena, véčkový výstřih. Vlasy mi v mírných loknách padaly na ramena. Takhle jsem nevypadala od baru v tři-a-čtyřicátým.
"Ne. Sednou ti," usmála se Lucy.
"Hele, támhle ty modrý byly..,"
"Nudný?" skočila mi do řeči, "Jo, byly. A nešly ti k obličeji. Ber tyhle. Vsázím na ně svou reputaci."
Protočila jsem se před zrcadlem.
"Nemám v tom velký stehna?" ošila jsrm se nervózně.
Lucy zavrtěla hlavou: "Ne."
"Ok," vzdechla jsem, "tak si je teda vezmu."
Lucy zatleskala a já se převlékla.

O hodinu později:

"Zvládnu se namalovat, neboj," chlácholila jsem Lucy, "nedělám to poprvé."
Nechtěla mi dát pokoj ani ohledně výběru stínů, tužky, make-upu.. Alespoň vlasy jsem jí dovolila mi upravit. Cop svázaný do drdolu. Myslím, že se přemohla.
Pár vlasů mi lemovalo obličej, ale to mým kouřovým stínům ještě přidělalo na kráse.
"Co ty na to?" ptala jsem se Lucindy, "Stále si myslím, že jsem to přehnala," našpulila jsem rty a přimhouřila oči. Můj odraz v zrcadle mě ihned napodobil.
"Myslím, že je to dobré," prohlásila Lucy, "mohlo to být horší."
"No díky no," zasmála jsem se, "ty ale umíš člověka povzbudit!"
"To už je moje práce," smála se a já s ní.
V šest pro mě měl přijet Jarvis, takže jsme si na posledních třicet minut daly lehký koktejl. Byl teplý večer a bylo neuvěřitelné dusno. Nedivila bych se, kdyby pár lidí zkolabovalo. Lucy mi vyprávěla o své dceři co dostudovala konzervatoř a teď je někde za oceánem. O poslední módě, ale já ji už moc neposlouchala. V hlavě se mi točila nastávající událost. Proč bych proboha měla chodit do nějakého klubu? S Howardem? Co to má co dělat s tím, že je každý tak smutný? Co se tu sakra děje? O něco jsem asi přišla..
"Hej, posloucháš mě?" mávla mi Lucinda před obličejem, "Jarvis je tady.
"Jo, jo, poslouchám." odpověděla jsem asi až moc rychle.
"No, to neposloucháš." řekla rázně.
"Fakt?" smutně jsem se usmála.
"Jo." řekla.
"Promiň, dlouhej den. Měj se." objala jsem ji a šla ven z podniku a k autu.
"Zavolej!" volala za mnou Lucy, ale já už jí vůbec nevěnovala pozornost.
Jakmile ksem si sedla do černého Fordu, Jarvis zařadil a rozjel se.
"Dobré odpoledne." ševelil.
"Dobré, něco se děje?" usmívala jsem se nad jeho náladou.
"Ále, večer jdeme s Annou do kina. Dávají Letní romanci. Strašně na to chtěla jít a já koupil lístky!" culil se do zpětného zrcátka. Anna a Jarvis spolu byli velmi roztomilý pár. Ona byla hubená, veselá, milá, krásná a skromná. On zas vysoký, hodný, pracovitý, štědromyslný, oddaný a zdvořilí. Spolu byli úplně úžasní.
Zbytek cesty se Jarvis pouze usmíval a já ho v tom nechala. Poprvé za dobu jsem si vzpomněla na nedávné setkání na ulici skoro o půlnoci. Nedávalo mi to žádný smysl, nic to naznačovalo. Pouze jedno. Že sr všechno Howie jednou dozví, a já stále nemám ponětí, co to všechno je.

Auto zastavilo před luxusním podnikem a Jarvis mi otevřel dveře.
"Prosím Peggy," řekl, a zahvízdal si, "domů pojedete nejspíš s Howardem, takže si nedělejte starosti. Dobrou noc."
Zamávala jsem mu a vešla jsem do malé vstupní recepce. Všechno bylo v rudých barvách, vázy byly z porcelánu a dlouhý křišťálový lustr se táhl až k vítahu.
Postoupila jsem k recepčnímu pultu.
"Ehm, zdravím. Mám se tu setkat s panem Starkem," usmála jsem se na mladou ženu.
"Slečna Carterová?" zeptala se a já přikývla.
"Dvacáté patro," usmála se a dále se věnovala soupisu hostů.
Já jen poděkovala a vydala se pomalu k výtahu. Na rudém koberci mi podpatky neklouzaly a sukně se mi lehce otírala o stehna. Vstoupila jsrm do výtahu a nechala se obsluhou vyvézt až do dvacátého patra.
Nikdo by nikdy nečekal, že club může být i na střešní zahradě pod otevřenou střechou. Nebo aspoň já ne. Všude byli lidé. Někteří se pohybovali do rytmu hudby, někteří jen probírali témata nad sklenkou šampusu a vína. Tolik snobů na jednom místě, pomyslela jsem si. Vystoupila jsem z výtahu a očima hledala Howarda. Nikde jsem ho neviděla. Tolik cizích tváří a já tu nikoho nepoznávala. Sestoupila jsem po schodec od výtahu mezi lidi a vzala si od kravaťáka skleničku. Rozešla jsem se mezi lidi hledat Howarda. Prošla jsem snad všechna zákoutí této zahrady, ale nikde jsem ho nenašla. Opřela jsem se tedy o zídku a prohlížela si noční město.
Ruka mi objala pás a já už jsem Howardovi chtěla říct nějakou štiplavou poznámku, ale nebyl to on. Howard voněl jako hodně drahá parfumérie, ne jako luční kvítí a levandule.
Dotyčný se taktéž opřel o zídku, ale ruku nesundal. Naše ramena se tedy dotýkala a mně se zvedl dech, když jsem zjistila kdo to je.
"Chyběl jsem ti?" zašeptal a dál se kochal výhledem. Jeho modré oči studovaly krajinu.
"Ani ne," usekla jsem a snažila se odsunout, ale jeho stisk mi to nedovolil.
"Ale ale," usmál se, "každému chybím. I tobě budu."
"Proč si si tím tak jistej?" otázala jsem se hrubě a dál se jím nezabívala. Čekám tu na Howarda, ne na chlápka, co je nejspíš největší blázen.
"Protože tě ta noc zajímá daleko víc, než mě," a přitiskl své rty na mé.

Po patnácti částech už Vás lidi fakt obdivuju. (y) Donesly se ke mě reakce stylu: 'Mě to nebaví', 'Je to nudný' a atd, ale věřte mi, bude to ještě zajímavé 3:)
Za všechny reakce budu ráda. 👌
Byl někdo na fesťáku ZUŠ v Olomouci tuto sobotu?!? :o Nebo ve čtvrtek ve Vídni na filharmonii v Schönbrunnu? 💜