Agent Carter /ZASTAVENO/

4

WE ARE ALL FRENCH. PRAY FOR PARIS. PRAY FOR FRANCE. PRAY FOR THE ALL WORLD.

Ihned po práci jsem si chytila taxi a zadala adresu do Howardovy laboratoře. Celou noc mi to nedalo spát. Co když opravdu přežil? Je tu taková šance?
Když auto zajíždělo za poslední roh ulice, rychle jsem vylovila zrcátko z kabelky a spěšně si zkontrolovala make-up. Povadlé oči s kruhy pod nimi, to všechno ze včerejší noci.

Dala jsem řidiči peníze a vykročila k postranní uličce vedle budovy. Tam stály dveře, které mě pustily dovnitř. Po chodbě rovně a pak doleva. Po schodech dolů.

Kdy jsem tu byla naposledy? Před dvěma lety? Možná. I tak se ale oprýskaná bílá barva na stěnách nezměnila ani o jeden odstín.

Nízké podpatky mi lehounce klapaly na schodišti. Nevěděla jsem co dělám, ale chtěla jsem to udělat. Trošku paradox, že? Jednu dobu si myslím, že můj život třeba bude lepší, ale potom se to ještě víc zkazí a já sobě samé podlehnu.

Tři a po malé odmlce dva údery kousek nad kliku dveří. To bylo naše heslo. Kdysi. Nevím, jestli stále platí a někdo mi otevře. To by byl pech kdyby ne. Bych e mohla vrátit domů a jít si lehnout. Na celé toto zapomenout a přijmout to, že celé toto mohl být jen blbý vtip. Jenže.. Proč by si ze mě dělal Stark srandu? Jo, byl občas komik a mluvil bez přestání třeba pět hodin -vlastní zkušenosti z jednoho pětihodinového letu-, ale i tak to byl dobrý člověk. Pomalinku jsem mu začínala věřit.

Přes něco co vypadalo jako kukátko se na mě dívalo oko v úrovni mých očí. Říkám tomu kukátko, protože pravý název snad ani není. A jestli je, je to něco totálně nesrozumitelného.

Po chvíli sebou dveře trhnuly a otevřely mi cestu dál do chodby. Prošla jsem kolem muže s pistolí u pasu ve středním věku a ani jsem se ho neobtěžovala pozdravit. Proč taky?

Nízké podpatky klapaly o podlahu a jejich zvuk se táhl daleko. Na celou chodbu byly jen dvě žárovky a každá z nich každou chvíli poblikávala. Jejich žluté světlo osvětlovalo jen místo pod žárovkami, všude jinde panovala šeď.

Došla jsem ke kovovým dveřím na konci té dlouhé chodby. Neměly žádné okénko ani kukátko. Zabrala jsem tedy za masivní kliku a s kouskem úsilí jsem je otevřela.

Bylo tam mnoho lidí, mužů i žen, nejspíše vědců, sedících v řadách za sebou u stolů a něco zapisujících do stohů papíru. Dvě řady nalevo, dvě řady napravo. V každé řadě bylo asi dvanáct stolů.

Rozešla jsem se pomalu prostřední uličkou, na jejímž konci byly další dveře. Kladla jsem nohu přes nohu. Po celé místnosti se ozývalo jen šustění papíru a moje podpatky.

Konečně jsem došla až k těm dveřím, měly bílou barvu, stejně jako stěny kolem. Zabrala jsem za kliku a dveře se otevřely. Za nimi byla tmavá místnost s obrazovkami. Ani jsem si neuvědomila, že po stranách jsou dveře a do jedné vešel Stark.

Na obrazovce byl Stevův letoun, nebo alespoň to, co po něm zbylo. V ledu. Zamrzlý.