Agent Carter /ZASTAVENO/

#13

Nikdy jsem moc nevěřila v osud, ale v karmu ano.

"Pegg? Přišel ti dopis." hulákal z haly Howard. Bylo krásné letní odpoledne, ale na obzoru se stahovala mračna. Howardův nový mazlíček, plameňák, zrovna utíkal přes zahradu a pan Jarvis, Howardův skoro všechno, se ho snažil chytit. Zatím bohužel neúspěšně. Vypadal komicky v tom, jak se snažil chytit vzpurného opeřence, ale ten se mu vždy nějak nečekaně vykroutil.
Otevřela jsem oči a podívala se ke vstupu do domu. Ze závěsu nataženého ve dvoukřídlých dveřích vyšel Howard v bílém tílku a riflových jeansech. V rukou držel bílé obálky pošty a četl si odesílatele.

"Není tam odesílatel." zamračil se a podal mi ho. Na jeho hezké tváři vrásky bily jako zvony na katedrále. Posadil se na vedlejší lehátko.

Sjela jsem po obálce. Hladký obyčejný papír, žádný odesílatel, popisek, pouze moje jméno na zadní straně obálky. Nastavila jsem obálku proti slunci a prohlížela si vnitřek. Byl tam nějaký papír, složený, nic víc. Rozthla jsem tedy obálku a rozevřela list, který se nacházel uvnitř.

na rohu Saint Street a Deváté

11 PM

22.7.

Přijďte sama. Mám pro vás informace.

"Koukej Howarde." řekla jsem a podala mu papír. Chvíli si ho jen tak prohlížel a pak z něho vypadlo prosté: "Tak jdi."
 

"Cože?" vypadlo ze mě "Nemyslíš, že to může být někdo od federálů? Však to není tak dávno co kolem čuchali a snažili se něco vyhrabat na nás oba."

On se poze usmál, lehl si na lehátko a založil si ruce za hlavu. Papírek se mu chvěl v mírném vánku na hrudi. Hvízdl. V momentě přispěchal Jarvis.

"Stalo se něco pane?" zeptal se ho svým jemným ale kurážným tónem. Jarvise jsem měla ráda. Příjemný chlap ve středním věku, velice chytrý, a Howard na něj nedal dopustit.

"Máte večer čas?" zeptal se spíš řečnickou otázkou a v zápětí pokračoval "Odvezete dnes pozdě večer tady slečnu Carterovou na schůzku. Informace Vám jistě předá potom." usmál se. Jarvis se nadechoval k odpovědi, ale včas se zastavil a odešel.

"Měl bys na něho být milejší." řekla jsem a ovála se vějířem. "Má tě rád."

Howard se trpce usmál. "Však já jeho taky."

Pouze jsem nad tím zavrtěla hlavou a dál se slunila. V hlavě se mi ale udával vnitřní boj.

"Asi půjdu ozbrojená." zamumlala jsem a Howard ke mně otočil hlavu.

"To bys měla." uchechtl se.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

"Jsme tady." řekl Jarvis a motor poskočil. Zkontrolovala jsem si narychlo líčení a vlasy, uhladila si sáčko a otevřela dveře.

"Díky Jarvisi." usmála jsem se na něho a vystoupila do tmavé a teplé ulice nočního města. Přibouchla jsem dveře a popošla k osvětlené výloze. Vyhrnula jsem rukáv podívala jsem se na hodinky. Bylo za dvě minuty jedenáct. Rozhlédla jsem se. Na druhé straně Saint Street kde jsem teď stála byl tmavý park, lampy lemovaly jen jednu cestičku ztrácející se mezi stromy. Rozhlédla jsem se po ulici a vydala se na roh. Neprojelo tudy ani jedno auto, ani člověk neprošel. Letmým dotykem jsem si zkontrolovala pistoli.
Došla jsem na ulici v dopise. Nikdo nikde, rozhlížela jsem se. Zvedla jsem opět ruku a vyhrnula si rukáv. Bylo přesně jedenáct.

"Ehm." ozvalo se za mnou náhle a já poskočila. Rychle jsem se otočila a chtěla mu dát jednu do nosu, ale jeho pevná paže mě zastavila. Třeštila jsem na něj oči a on na mě ty své, světle modré.

"Takhle se snad nevítají přátelé." řekl a pustil mi ruku.

"My ale nejsme přátelé." odpověděla jsem rázně rychle si ho prohlédla. Byl navlečený v tmavých kalhotech, plášti, dlouhém triku (jestli to teda vůbec bylo triko). Jeho mrazivé oči na mě se smíchem pohlížely a dlouhé tmavé vlasy mu poletovaly kolem tváře s ostrými rysy a mramorovou pletí.

"Ještě ne." uchechtl se a nabídl mi rámě. "Projdeme se?"

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jeho rámě přijala provlékla si s ním paži. On určoval cestu. Pomalým krokem jsme šli dál po Deváté. On prolomil ticho jako první.

"Už jsem o Vás hodně slyšel, Peggy." pochlubil se. "A o Vašich snech taky."

Z jeho druhé věty mě zamrazilo, ale snažila jsem se to nedát na sobě znát. On si toho všiml, ale nezabýval se tím. Pouze pokračoval.

"Vím, co chcete. A můžu Vám to splnit." zasmál se. Hlubokým, hrdelním hlasem ze kterého tuhne krev v žilách. Zastavila jsem se a vysmekla se mu. Vyděsil mě.

"Ale nebojte se. Chtete to a já to vím. Možná i Howard to ví." řekl posměšně a já jsem na něj nevěřícně pohlédla.

"Jak Vy můžete vědět něco o Howardovi?!"  zvedla jsem na něho výhružně hlas. On se jen usmál a pokrčoval.

"Tuší. Není to hlupák, Pegg. Nemůžeš ho jen tak vodit za nos." uchechtl se.

"Kdo vůbec jste?!" zakřičela jsem na něj. On tón mého hlasu snad ani nevnímal.

"Brzy se to dozvíš." usmál se a vtiskl mi rychlý chladný polibek na tvář. Chtěla jsem se po něm ohnat, ale zmizel. Jen tak. Rozhlédla jsem se. Rozběhla jsem se k nejbližší postranní uličce. Tam ale nebyl. Zastavila jsem se a jen tak koukala na prázdnou ulici. Co to ksakru mělo znamenat?

V tom ale ulici přeťal jiný zvuk, smích. Trpký, ledový smích.

Rozběhla jsem se pryč.

600 kukadel 👑👀👀🌟🙈🙈🙈
Mám nehoráznou radost! <33

Úprava dne 15.2.16 pouze na opravu chyb a nesrovnalostí v textu.