Agent Carter /ZASTAVENO/

#18

Kolem půl hodiny jsem seděla na bílém nemocničním lůžku, které bohužel není tak pohodlné, jak vypadá, a žmoulala jsem v rukou prostěradlo. Kolem mě kroužily volně ve vzduchu zářící zelená písmena ve spirálách ukazujíc nejspíš můj tep a nějaká, mi neznámá, slova. Nemohla jsem pohledem najít zdroj tohoto podivného úkazu. Instinktivně jsem si stáhla kolena více k tělu, ale svaly mě moc neposlouchaly. Jehly připojené k mým pažím mě u toho slabě píchly. Asi jsem byla dlouho mimo, blesklo mi hlavou. Okolní šedé stěny na mě dopadaly svou depresivní stránkou. Ani okno, ani křeslo, ani židle, ani stoleček na věci. Nic. Pouze bílé linoleum na zemi. Všechno to na mě padalo a já se nemohla dočkat, až přes kovové dveře do místnosti někdo vejde. Od té doby co jsem se probudila nikdo nepřišel. Ani náznak snahy o mě. Mohla jsem se zvednout a pokusit se odejít, ale necítila jsem se na to. Hlava mě vcelku bolela a svaly jsem měla ochablé. Vlasy jsem měla svázané něčím, na co jsem neviděla. Najednou se otevřely dveře a do místnosti vešel postarší pán v bílém doktorském plášti. Nepřibližoval se. Zastavil se za dveřmi, které následně zavřel. Přes tenké obroučky na jeho špičatém nose si svými modrýma očima nejspíš četl text poletující kolem mě. Já si zase prohlížela jeho. V rukou držel tenkou skleněnou destičku ohraničenou modrým páskem. Divné, pomyslela jsem si, ale nějak jsem to nebrala na velkou váhu. Měl nakrátko ostříhané tmavé vlasy. Jeho kartičku upevněnou na prsní kapse jeho pláště jsem ale nedokázala rozluštit. Po asi minutě se konečně podíval na mě. Polkl a jeho rysy zvážněly. Tváře mu propadly. Posunul se o krok ke mě a já ho stále sledovala. Něco chtěl říct, ale zastavil se. Popošel ke stěně a dotkl se pro mě do té doby neviditelného panelu na stěně. DOTKL SE PRSTEM. Něco na ten panel naťukal. Nechápala jsem co, proč, a jak. Pak se otočil na mě a přešel k nohám postele dobré tři metry od mých nohou co nejblíže ke dveřím. Asi chtěl být blíže únikové cestě ven, kdybych se, co já vím, propadla v šílenství a chtěla ho zabít. Teď jsem o tom ale ani trochu neuvažovala, ani jsem se na to necítila.

"Kdo jste?" zeptal se mě hrubě, ale rychle. Skoro jsem mu tak nerozuměla. Propaloval mě modrými duhovkami a v tváři měl kamenný výraz.

"Kdo vy?" otázala jsem se na jeho otázkou přidrzle. Hlas se mi nezachvěl, byl pouze unavený. Dlouho jsem ho nepoužívala a ztratil svoje kouzlo.

"Já se ptal první," řekl vážně a posunul si svoje brýle na nose.

"A co," odpověděla jsem a ještě jsem přitvrdila ve svém vážném výrazu. Z tohoto výrazu lidé většinou brali nohy na ramena. Přestala jsem žmoulat prostěradlo v rukou a místo toho jsem si je poklidně položila na pokrčená kolena a narovnala jsem se. Chvíli přemýšlel než něco vyřkl.

"Moje jméno je dr. Doyle. Jsem váš ošetřující lékař," odpověděl. Čekala jsem, než jsem na jeho slova zareagovala.

"Důstojník Margaret Carter, britské ozbrojené síly," ukončila jsem svůj opravdu dlouhý proslov. To mu musí stačit, pomyslela jsem si suše. SSA mu neřeknu a ani nic jiného.

"Důstojník britských ozbrojených sil?" zopakoval.

"Ano," řekla jsem klidně. Výcvik byl konečně k něčemu dobrý.

"To je blbost," pošeptal si doktor sám pro sebe, ale neušlo mi to.

"Co prosím?" ohradila jsem se na něj.

"Promiňte mi to," začal "ale Spojené Království nemá žádné síly," a zasmál se svému asi opravdu vtipnému vtipu.

"A já jsem asi co?" řekla jsem opravdu podrážděně.

"To nevím," odpověděl "Spojené Království svoje ozbrojené síly nemá už od asi sedmdesátých let. Žádný stát nemá ozbrojené síly," a slovům žádný, ozbrojené a síly dosadil důraz.

"Který je rok?" zeptala jsem se. Chvilku váhal, ale pak to vyslovil.

"2042." řekl pomalu a zřetelně. Zalapala jsem po dechu. 2042? Jak?

"Jak jsem podle vás zaspala skoro sto let? To je blbost," zakroutila jsem nad tím hlavou. Nevěřila jsem mu, ale vysvětlovalo by to ten poletující text a ten panel, který reaguje pouze na prst. Technologie pokročila.

"Jak jste se dostala do toho ledu?" zeptal se prostě a nebral na vědomí moje výčitky k letopočtu.

"Jak já to mám vědět? Skoro nic si nepamatuju," řekla jsem rezignovaně, ale nepouštěla z tváře vážný výraz. Chvilku čekal, ale pak před sebe předstrčil tu skleněnou destičku.

"Události za posledních sto let," řekl klidně a displej se rozsvítil. Opatrně ke mně udělal pár kroků a podal mi tu skleněnou destičku. Prvně jsem to nechtěla, ale jeho pohled byl takový, že se nedalo odmlouvat. Možná to byla poslední šance jak zjistit co se tu sakra děje.

Vzala jsem si destičku do rukou. Ta se najednou rozsvítila a na ní se začaly promítat obrázky z války, bombardování, pak vlajky USA a některých dalších států, oslavy, Evropu rozdělenou na dva bloky, na jedné straně rozvoj a na druhé úpadek, pak se sjednotili. Obě dvě strany do jedné. Spolčily se se všemi státy světa. Obrázky ukazovaly děti, prosklené stavby, muže, ženy, ale co na tom bylo nejvíce zarážející... znaky H.Y.D.R.Y. všude na budovách. Mrazilo mě z toho všude po těle. Nebyla jsem ani tak moc vyděšená z toho, že si nepamatuju proč jsem v roce 2042, ale spíš to, že je tu H.Y.D.R.A. Destička mi vypadla z rukou na prostěradlo a já jsem nepřítomně hleděla před sebe. Celá naše snaha, všechno, za co lidé umírali, se nevyplatilo. Co je mi po tom, co se stalo posledních skoro sto let, H.Y.D.R.A. je tady. Vládne světu a jemu to nevadí.

"To je špatně," řekla jsem konečně a vrtěla hlavou. Nechápala jsem to. To se nemohlo stát.

"Chápu, že jste z posledního dání ve světě nejspíš zmatená," řekl a vzal si destičku zpátky. Šlehla jsem po něm vražedným pohledem, "ale musíte nám pomoci. Nevíme toho o Vás více, než jste nám řekla. Nevíme o Vás vůbec nic. Netušíme, proč zde jste. Ale hlavně nás zaráží... Jak?" zeptal se a přešel opět na svoje místo u nohou postele.

"Nevím," řekla jsem po chvíli usilovného přemýšlení. Pamatuji si pouze svoje jméno, hodnost, a odpor k H.Y.D.Ř.E., který se teď snažím usilovně skrývat.

"Dobře," usmál se poprvé za celou dobu lékař. Vypadalo to přiškrceně a nuceně. Něco ví, ale nechce mi to říct, blesklo mi hlavou znenadání.

"Až si na něco vzpomenete, nezapomeňte nám to oznámit. Teď se trochu prospěte," řekl a odešel z pokoje. Hned na to se v pokoji zhasla všechna světla, kromě panelu ve zdi. Ten stále slabě zeleně zářil a propůjčoval místnosti měkký nádech.

Udělala jsem přesně tak, jak doktor řekl. Usnula jsem.