Agent Carter /ZASTAVENO/

3#

"Zdravím Vás, Howarde." řekla jsem mu s usmála jsem se. Seděl přesně naproti mně přes stůl. Už dlouho jsem ho neviděla. Vypadal.. lépe než za války, co jsem si pamatovala. Žádné kruhy pod očima, nová košile, sako, motýlek. Vlasy úhledně nagelované.  Také se usmíval.

"Taky tě rád vidím, Peggy. Jsi snad ještě krásnější, než předtím. Asi rosteš do krásy." roztáhl usměv. Znala jsem ho dlouho a tak už jsem filtrovala všechny jeho pokusy.

"Já už dávno nerostu." opáčila jsem a stiskla rty k sobě. Probíjela jsem ho pohledem a on mi ho vracel. Měl mírně nadzvednuté levé obočí. Tato tichá válka trvala asi minutu. Pak se zasmál, vluboce.

"Jsi stejá jako tehdy. Nic se nezměnilo." jak se tak smál, udělaly se mu ďolíčky ve tvářích.

"Ani ty jsi se nezměnil." usmála jsem se, hraně. Nevím, jestli mi to vzal, ale najednou se ponořil do jídelního lístku. Začal mi předhazovat různá jídla, ale já je všechny zdvořile odmítala. Chtěla jsem zůstat jenom na kávě. Pak bych si vyčítala, že nade mnou měl jistý čas převahu.

"Tak mi pověz všechno, Pegg. Už dlouho jsme se neviděli. Co práce? Nějaký přítel?" při posledním slově mu projela zrakem jiskřička a já mu v tu chvíli chtěla dát co proto. Musel tušit, že mě to vytočí. Já jsem však zachovala hraný výraz úsměvu a začala jsem:

"Pracuji na místní policejní stanici jako posluchatelka. To místo mi přisadili rok po konci války, kdy už jsme neměli žádné úkoly. Je to celkem odpočinek od toho, na co jsem byla zvyklá." sklopila jsem zrak ke kávě a vzala sklenku do rukou. Tělem mi projelo sálající teplo.

"Takže se tam nudíš." řekl Stark.

"To jsem neřekla. Náhodou je to velmi zajímavá práce." začala jsem na svou obhajobu. Sice jsem to tam nenáviděla, ale měla jsem mu to teď říct? Nemyslím si.

Podíval se tím svým pohledem, který jsem už tak dávno znala. Věděl, že lžu. Tohle se mi nepovedlo. Když jsem neodpovídala, zvedl i to obočí.

Zvedla jsem kávu a napila jsem se. Ani jednou jsem nepřerušila oční kontakt. Tentokrát neprohraju.

Prohrál on. Odvrátil zrak a uchechtl se. Napil se svého drinku a znova ho postavil na stůl.
Začal si hrát se stopkou skleničky. Zrak upínal na ni.

"Víš, Pegg, mám pro tebe práci." řekl a podíval se na mě.

"Tohle už nedělám." založila jsem si ruce a odvrátila jsem zrak. O pár stolů dál zrovna mladík požádal slečnu o ruku. Celou místností se ozval jásavý hlas. Něco ten muž zvolal a lidé okoli začali tleskat a usmívali se. Píchlo mě u srdce. Tam jsem mohla stát já a naproti mně..

Odvrátila jsem znovu oči a podívala se na Howarda. Všiml si, kam jsem se dívala, a poznal, na co myslím. Smutně se kousl do rtu. Tak opatrně začal mluvit.

"Muselo na to dojít. Buď dříve, nebo později, a dříve je pro mě jistě lepší." zase si začal hrát se sklenkou, ale tentokrát se díval už a jen pouze na mě.

"Celé ty čtyři roky jsme Pegg dělali výzkum. A něco jsme asi našli. Tým mých vědců a dokonce i já tomu věříme. Víš, on, mohl to přežít. Stále může žít."

Zalapala jsem po dechu.

"Jak to myslíte? Vždyť se zabil při tom pádu! Ani to přitroublé letadlo se nikdy nenašlo! Měl štěstí, jestli to bylo rychlé. Howarde, na tohle nemám čas ani náladu. Jděte si žertovat s někým jiným!" rázně jsem vstala a kráčela pryč mezi spletí stolů. Od páže jsem si vzala svůj kabát a vyšla ven.

Byl ještě únor a štiplavý vzduch mě pálil do tváří. Ještě takhle pozdě.

"Mám vám zavolat taxi slečno?" doběhlo mě páže. Byl to mladý kluk, tak kolem dvaceti.

"Byl byste tak hodný," řekla jsem a usmála se na něj. Ihned se rozešel k silnici a zvednul ruku na náznak, že čeká na odvoz. Mezitím jsem tam v lehkém kabátku mrzla.

Netrvalo to dlouho a už jsem diktovala taxíkáři adresu. Cestou jsem přemýšlela o tom, co Howard řekl. Je přirozené, že prováděl výzkum. On už je takový. Ale aby tam nakráčel a řekl mi, že je živý? Tak to ne. Na to nemám nervy. Ten náraz by nikdy nepřežil. To ať si vykládá Stark někomu jinému.

Z palubního rádia se ozval už tak pro mě otřesný zvuk: " Dámy a pánové! Děti všeho věku! Hlásí se vám SA1 s pravidelným pořadem Kapitán Amerika. Dnes to bude něco vyjímečného! Podaří se Kapitánovi přemoci zlé němce? Poslouchejte, a uslyšíte!"

"Nemůžete to přepnout?" řekla jsem otráveně řidiči. Byl to starý chlap tak kolem padesátky.

"Je mi líto milostpaní, ale já to mám rád." odpověděl a dál se věnoval řízení.

A rádio nepřestávalo mluvit:
"Ach Kapitáne, přijď mě zachránit! Jsou tu ti zlí vojáci a chtějí mě unést!" zvolal dámský vlas. Na pozadí byl slyšet zvuk lámajícího dřeva.
"Nikam nephujdes slečiňko." řekl, nejspíš nějaký německý voják. Jestli si fakt myslí, že takhle mluví němci anglicky, tak to jsou hodně mimo.
Najednou se ozvala velká rána a promluvil mužský hlas: "Jsem tu má milá! Nikdo ti už neublíží! Tu máš vojáku, abys věděl, že k mé zdravotní sestřičce Pruce se už nemáš přibližovat!" nastal zvuk jako lámání kostí, nejspíš kuřecích.

"Přepněte to už!" utrhla jsem se na řidiče. Koukl na mě zpětným zrcátkem.

"No jo, no. Už to přepínám." a líně to rádio vypnul. Byla jsem mu vděčná, že neměl nějaké přitroublé poznámky.

Po dvaceti minutách auto zastavilo u čtyřpatrového domu s otrhanou omítkou v né moc šťastné části města.