Agent Carter /ZASTAVENO/

#1

Zrovna jsem něco probírala s plukovníkem Phillipsem, ale jinak bylo v hlavní místnosti ticho. Až příliš velké. Všichni jen netrpělivě čekali co nastane. Buď to vyjde, nebo ne.

"Tady Kapitán Rogers, slyšíte mě?" zachraptěl mně známý hlas skrz vysílačku. Jako blesk jsem se přesunula k tomu hochovi u vysílačky. Nevěřila jsem svým uším. Je to on.

"Kapitáne. Nahlaste svou.." nestihl to hoch doříct. Už už jsem ho vyhazovala ze židle a sama začala mluvit.

"Kapitáne, jsi to ty? Není ti nic?" při posledním slově jsem do židle dosedla. On žije. On je zdráv!

"Peggy. Smith je mrtvý!" řekl Kapitán.

"A co ten letoun?" otázala jsem se rychle. Byla jsem netrpělivá. Ať už je tu zpátky.

"S tím je to trochu složitější." ozvalo se po krátké odmlce. Jeho slova jsem nebrala moc vážně.

"Nahlas mi polohu. Najdu ti místo na přistání." řekla jsem.

"Nemůžu s tím přistát, ale pokusím se ho zničit." Kapitán oznámil. Vysílačka jeho hlasu dodávala zajímavý nádech.

"Allee.." na chvilku mi došla slova. Třepala jsem se. Vím, co jeho slova znamenají. "Seženu ti sem Howarda, on to vyřeší."

"Na to není čas. Letí příliš rychle a míří na New York." řekl Steve rázně. Nastala dlouhá odmlka. Přemýšlela jsem, jestli ho můžu ztratit.

"Musím to navézt do vody."

"Prosím, to nedělej. Máme čas, nějak to vyřešíme." v polovině věty mi přeskočil hlas. Slzy jsem měla na krajíčku. Mrkala jsem, abych je rozehnala.

"Teď jsem ještě mimo civilizaci. Když budu čekat, umře spousta lidí."

"Peggy?" řekl po chvíli.

"Je to mé rozhodnutí." dodal. Nic mě nemohlo bolet víc. Cítila jsem, jak se mi slzy derou z očí. Jak mi mozek neustále vymýšlí nové možnosti jak z toho ven, ale srdce pomalu praská. Na chvilku jsem zavřela oči. To mi nemůže udělat.

Nastala další dlouhá odmlka.

"Peggy?" ovalo se z vysílačky.

 "Slyším." zněla má odpověď prázdnou místností.

"Budeme ten tanec muset odložit." řekl Steve sklesle.

Hlasitě jsem zalapala po dechu. Slza mi pomalu stékala po tváři. "Dobře. Tak za týden v sobotu v klubu Stork."

"Platí."

"Budu tam přesně v 8. Opovaž se přijít pozdě. Rozumíš?" kdyby tam nepřišel, nepřežila bych to.

"Ale pořád neumím tančit."  oznámil.

Já tě to naučím. Hlavně přijď." usmála jsem se. Je vtipný i v této smutné chvíli.

"Necháme si zahrát něco pomalýho. Nechci ti šlápnout n- šššššššš" vysílačka začala šumět.

"Steve?" to nemůže být konec.

"Steve?" to nemůže být konec Kapitána Ameriky.

"Steve?" začala jsem brečet jako malá holka. Nemůže být mrtvý. Slzy mi stékaly po tvářích. Jen jsem sklonila hlavu a snažila se.. ani nevím o co jsem se snažila.

Cítila jsem, jak někde uvnitř mě začíná být velká díra. Velká pustá černá díra, která se stále zvětšuje a zežírá mě zevnitř. To je moje přirovnání k tomu, jak jsem se zrovna cítila. Nevím, jestli se moje pocity vůbec dají vyjádřit. Tak velká tíha na prsou. Stále jsem nějak nevěřila, že Steve nežije. Jak by mohl být mrtvý?
Ho nic nezabije. Teda doufám.