Agent Carter /ZASTAVENO/

20 - Stevův pohled

Muž s ostrým hlasem nás přišel nejspíš vyslýchat. Byly to tři dny od toho, co jsem se s Peggy poprvé a na tři dny vůbec naposledy viděl. Měl tmavé krátké vlasy a špičatou hlavu. Jeho nos mi připomínal orlí zobák a vůbec se mi nelíbil. Už jen to, jak nakráčel do místnosti, bylo podezřelé. Pegg seděla napnutá na židli a také si ho prohlížela. Lehce si třela zápěstí a nespouštěla z něj oči. Mastné vlasy jí padaly na ramena a kruhy pod očima dokazovaly posledních pár dní.

Nikdy jsem ji takhle neviděl. Něco jí udělali.

Všimla si mého pohledu a podívala se na mě.Já se na ni lehce usmál a ona se pokusila o totéž, ale vypadalo to spíš jako nucený úšklebek. Očima stočila pohled zpět na toho muže a já ji následoval. Ten, už si něco psal do skleněné tabulky. Už mi to vůbec nebylo divné. Za poslední týden od mého vzbuzení mě to přestalo udivovat, Pegg z toho však byla jako na drátkách. Bylo mi jí líto. Nic netušila.
"Tak, začneme s vámi, pane Steve," pročísl ticho mužův hlas jako nůž projíždí máslem. Tiše a bolestně. Lehce jsem pokynul a on pokračoval.
"Na svoje příjmení si teda nevzpomínáte?"

Vzpomínám.

"Bohužel," zalhal jsem a promnul jsem si oči. Musel jsem to uhrát. Pegg se nesmělo nic stát. Museli jsme z toho vyváznout živí. Všechno na tomto rozhovoru teď záviselo.
"Ale na svůj život s Margareth si vzpomínáte, a to celkem dobře.."upřel na mě pohled svých šedých očí a já přikývl. Střelil jsem k ní pohledem. Probodávala podlahu a tvářila se jako spráskaný pes. Muž mě vyzval ať pokračuji, tak jsem pokračoval.
"Jak jsem už řekl, byli jsme snoubenci. Oba dva jsme pracovali u armády."
"Na víc si nepamatujete?" zablesklo se muži v očích a lhal bych, kdybych řekl, že mě to nevyděsilo.
"Je mi to líto stejně tak, jako vám," smutně jsem se zatvářil a podíval se na zem. Muž jen hlasitě vzdechl.
"Můžu, teda můžeme se jít podívat ven?" promluvila nečekaně Peggy s nadějí v hlase a očima se vyhoupla k doktorovi. Moje i jeho oči jí ihned věnovaly pozornost. Musel jsem se nad tím pousmát.
"Zítra," mužovy rysy na chvíli změkly, ale netrvalo to dlouho. Za chvíli to byl zase ten starý muž s nepříjemnou tváří.
"Děkuju, " kuňkla a opět stočila pohled k podlaze. Začala si hrát s prsty.
Muž však pokračoval:"A vy si nic nepamatujete?"
Margareth klesla ramena snad ještě víc než byla předtím, a to už snad ani nebylo možné. Zvedl jsem se a překonal tu vzdálenost mezi námi. Objal jsem ji a ona se ke mně přivinula. Povolila první vzlyky a začala brečet. Její tělo sebou cukalo ve snaze nabrat nový vzduch.
"Šššš," snažil jsem se jí utěšit, "to bude dobrý." Ona však dál brečela. To, co jsem viděl před třemi dny byla ona, ale teď to na ni dopadlo plnou váhou. Začalo ji to ničit. Nevím, jakými prostředky ji nutili si vzpomenout, ale zaplatí za to. Všichni.
Muž mezitím opustil místnost. V duchu jsem mu děkoval.
"Pegg, podívej se na mě.." pošeptal jsem jí do ucha a povolil naše objetí. Ona se odmotala od mého krku a podívala se na mě. Přiložil jsem jí svoje čelo na její a zavřel oči. Nedokázal jsem se na ni dívat v tomhle stavu. Ne takhle zničenou.
"Vím, že si mě nepamatuješ," začal jsem, "a vím, že mi nebudeš moc věřit, ale já tě znám. Vím, že to bude lepší. Věř mi v tomhle, ano? Brzy to bude lepší, uvidíš."
Otevřel jsem oči a setřel jí slzy ze zarudlých tváří.
"Všechno tohle utrpení skončí, neboj."
Přitiskla svoji tvář k mé hrudi a znovu se dala do breku. Cítil jsem, jak mi její slzy máčí triko. Láskyplně jsem jí hladil zplyhlé vlasy, ale její ramena se dál otřásala. Podíval jsem se do rohu místnosti. Byla tam věc, s čočkou, která červeně blikala. Přísahal bych, že nás tehdy jejich vůdcové pozorovali. Jak se tímto bavili. Můj odpor k nim stoupal ještě víc. K celé H.Y.D.Ř.E.

"Máš pravdu.." přiznala šeptem Pegg a já ji taktak slyšel. Zastrčil jsem jí pramen vlasů za ucho. "Musím se s tím poprat."
"Musíš," souhlasil jsem. "Ale, udělali ti něco? Proč jsi se najednou tak zhroutila?" pohladil jsem ji po temenu a svou ruku tam nechal. Dýchala už klidněji.
"Ne, jen mě chodily každý den, pokud to tedy byl den, vyzpovídat. A já už.. Nevím, štve mě, že si nevzpomenu." Vrtěla hlavou a v rukou sevřela moje tričko.
Nepřišel jsem s ničím, co by jí mělo pomoci. Co by jí mohlo pomoci. Byl jsem bezradný jako rybička na poušti. Moje jediná oáza byla ona, ale tím to končilo. Nesměl jsem se tomu poddat.
"Hele.. Víš co, jednou si vzpomeneš a všechno bude jako dřív."
Ona pustila moje tričko a o krok ustoupila. Hřbetem ruky si snažila otřít slzy z tváří. Nervózně jsem přešlápl.
Ona se na mě vážně podívala a řekla: "Nikdy už nic nebude jako dřív, ať to už bylo jakékoli."