Agent Carter /ZASTAVENO/

#12

Špatně jsem spala. Všechno mě bolelo, hlava třeštila, oči opuchaly. Slzy mi tekly jako Niagárské vodopády. Chvílemi nepřetržitě, potom zase vyschly. Takto jsem trávila noci poslední měsíc. Dny jsem přežívala ve Stevově společnosti. Nevím, jestli to tak vůbec mužů říct. Chodila jsem za ním, každý den. Brala jsem sebou knížky a předčítala mu, někdy jsem mu jen vyorávěla historky z doby, kdy tu už nebyl. Z těch pár posledních let. Občas jsem tam jen seděla a či civěla do neznáma. Howard měl o mě strach, stále má. Navrhoval mi spoustu doktorů, psychistrů a všemožných duševních specialistů, ale já ho vždycky rázně odmítala. Howie taky stále opakoval, že znovuobnoví sérum. Sice prý už nebude tak účinné, protože další podobný Stevovi se neobjeví, ale snažil se. Ani nevím, jestli to dělal pro mě, nebo pro něj samotného.
"Co potřebuješ?" zeptala jsem se ho a neskrývala jsem podráždění z mladého páru, který nás zrovna míjel na chodníku. Teplé letní slunce hřálo a jeho paprsky se odrážely od šedých budov. Lehký vánek si hrál s listy stromů v aleji lemujících silnici. Všude pobíhaly malé děti ve veselých barvách, ženy si skrývaly svoje oči pod slunečními brýlemi a muži se potili v košilích.
Howard se ještě vyrovnával s během, který za mnou musel zvládnout, protože jsem ho ignorovala a když mě pozdravil z terasy s kávou nějaké restaurace, šla jsem dál a neprojevovala jsem jakýkoliv zájem. Poslední dobou mě už všechno nudilo.
"Chtěl jsem s tebou mluvit." řekl už normálním tónem a pokynul nějaké ženě, která nás míjela. Jak předvídatelné.
"Ale já s tebou ne. Toho sis nevšiml?" řekla jsem jízlivě a on protočil oči.
"Všiml, ale myslel jsem, že tě to už přešlo." namítl mírně, ale bylo v tom tónu slyšet jeho pohrdání tím, že momentální stav věcí řeším takhle.
"Co teda chceš?" odsekla jsem a zastavila jsem se. Nemohl mi vidět do očí, moje tmavé brýle se o to staraly velmi dobře. Nasupila jsem horní ret a jen čekala.
Asi mu to nebylo příjemné, přešlápl z nohy na nohu a podíval se kolem. Pak se podíval na moje květované šaty.
"Máš hezké šaty." s úsměvem prohodil.
"Aaaaaggghhh." vydala jsem ze sebe neznámý naštvaný skřek a rozešla se rázným rychlým krokem. Snad to pochopí a nechá mě být.
On to ale nevzdal. Rozběhl se za mnou a do minuty byl zpět vedle mě. Já však krok nezpomalila. Dělala jsem, že o jeho společnost nemám zájem, že ho vůbec neberu na vědomí. Šel takhle se mnou celý dlouhý blok. Mlčky. Nikoho nezdravil, nezastavoval se.
Najednou mě vzal za paži a táhl mě do opuštěné postranní uličky mezi budovami. Nic tam nebylo, ani kaluže, ani popelnice. Nic. Jen holé šedé zdi. Ulička končila dobrých deset metrů stěnou vysokou dva metry. Bylo tam celkem šero.
Natlačil mě ke stěně a stoupl si těsně vedle mě. Cítila jsem jeho dech na mých tvářích, jeho oči se vpíjely do těch mých.
"Peggy." vydechl šeptem tak tichým, že jsem ho v ruchu města skoro neslyšela. Mírně se ke mě naklonil a očima vysel na mé tváři. Hlavou se mi honily tisíce věcí. Co mám dělat? byla však ta nejhlasitější.
Rychle oddechoval, můj tep taky sílil. Nevěděla jsem, co se stane.
Hlavu mi však zabořil do ramene a pevně mě obejmul. Já mu svoje ruce obmotala kolem pasu a hlavu mu položila na hruď. Začala jsem brečet. Nejspíš to bylo tím shromážděným stresem za poslední měsíc, možná déle, kdy jsem se jen tak toulala, bloumala myslí. I pro něj to nemohlo být lehké.
"Ššššš." pošeptal a pohladil mě přes záda. Já jsem ale nedokázala přestat vzlykat.

Stáli jsme tam takto douho, nic nás nedokázalo vytrhnout z toho pevného objetí, které každý z nás tak dlouho skrytě potřeboval.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

S Howardem jsme pak jeli do jeho domu, sedli si na zahradní židličky a naslouchali tlumenému městskému ruchu. Naše konverzace se omezila pouze na prosté důležité věci, jako kolik kostek cukru a že je nesmírné vedro. Ani jeden jsme se nedvážili přerušit tu zvláštní atmosféru, která se mezi námi objevila, snad jsme nechtěli. Najednou to bylo takové.... JINÉ. Od toho okamžiku se něco změnilo. Už nezáleželo na tom kdo jsme, kde jsme se narodili.. Záleželo pouze na tom, co máme společné, co jsme si prožili, kým jsme se společně stali.

A TO BYLO DŮLEŽITÉ A JEDINÉ, NA ČEM NÁM ZÁLEŽELO.

Aloha chaluha. Tuto část jsem měla rozepsanou dlouho na notebooku, ale chyběl jí konec, ta podstatná část. Toto pokračování děje mi možná taky změní celý konec. Nevím, uvidím.

Potěší a posune mě kupředu, když pro tuto část hlasujete, necháte komentář s vašimi pocity, s tím, jak se to podle vás vyvíjí a jak vyvine, dáte sledování mému profilu. ♥

Jinak kniha, která mě pro tohle pokračovaní namotivovala: INKARCERON od Castherine Fisher. Kdo nečetl... snad ani plnohodnotně nežije. Myslím, že ten nápad je skvělý, zpracování je taky velmi velmi dobré (oproti třeba Divergenci...). Mladý Sapient a Správce mi nejvíc přirostli k srdci. Je to prostě srdcovka která se čte jedním dechem.