Agent Carter /ZASTAVENO/

#16

"Proč mu to nemůžu říct?" domáhala jsem se odpovědi. On se jen zakřenil.

"Tak proč ne?" chtěla jsem vědět.

"Protože by to pak nebyla taková švanda," a vyskočil si na stůl u zdi.

"Jak můžeš.." nechápala jsem jeho chování. Proč? Proč to jen dělal? Co mu kdo z nás udělal.

"Můžu a budu."

"Aggggh!" zařvala jsem a praštila do kovového plátu boxu. Rukou mi projela neuvěřitelná bolest. Snad jsem si neudělala něco se zápěstím.

"Bereš?" nenechal mi ani chvilku času na přemýšlení.

"Co by to znamenalo?" snažila jsem se přemýslet. Dlaněmi jsem si promnul spánky. Chtělo se mi spát.

"Co?" dělal blbého.

"Vzít si to sérum sakra!" zakřičela jsem na něco a ruce dala v pěst. Vytáčel mě. Všechno na něm mě štvalo a já tomu nedokázala odolat.

"No, tak, museli bychom vyřešit jak tě pak zmrazit do.."

"To jsou tvoje starosti, ne moje," nenechala jsem ho domluvit.  Všechno ve mě vřelo.

"Jo, ale.."

"Žádné ale!"

"Dobře," usmál se a začal vykládat informace, "za A) prožívala bys neuvěřitelné bolesti."

"Viděla jsem to," odvrátila jsem od Lukase pohled a podívala se na Steva. Stojí mi po tom všem za to?

"Za B)," pokračoval, "netuším, jak by na to tvoje tělo reagovalo. Všechny tvoje vlastnosti by se zesílily, a to ne jen ty dobré. Taky bys to nemusela přežít."

"Dál," vyzvala jsem ho.

"C) nikdo netuší, v jakém roce byste se objevili, jestli by váš k tomu ještě někdo rozmrazil."

Lukas se odmlčel a já přemýšlela. Moje ruka klouzala po ledu. Hlava mě bolela a v břiše se mi usídlil pocit nejistoty.

"Objevíme se v době, kterou neznáme, objevíme se mezi lidmi, které neznáme.." šeptala jsem si pro sebe.

"Ano," odpověděl mi.

"Může jít Howard s námi?" zeptala jsem se téměř bez přemýšlení. Co mě to napadá?

"Ale, ale Pegg. Dva na jednu?" uchechtl se Lukas.

"Tak může?" trvala jsem si na té myšlence.

"Když na tom trváš," ohrnul nos, "za tu pusu ano."

Uvnitř sebe jsem se pousmála. Zvítězila jsem.

Lukas odešel říct tu novinu Howardovi a já zůstala, abych si snad naposledy vryla do mysli pohled zmraženého Kapa, abych pak mohla děkovat Bohu za jeho znovuoživení, růžovou tvář a královsky modré oči.

K boxu jsem si přitáhla židli a posadila se. Z celého večera mě už bolely nohy. Skopla jsem lodičky na zem a promlula si prsty. Jak asi bude vypadat móda? Budou konečně černí stejnoprávní jako bílí? Budou ženy mít stejná práva jako muži?

"Ach Stevee.." rozplakala jsem se.

"Proč mi tohle děláš?! Nemohl jsi to letadlo stočit do moře? Nemohl jsi se zachránit?!" naříkala jsem a slzy mi máčely tváře. V tu chvíli mi ale vyplanulo na mysli.. Kdo je vlastně Lukas? Jak může mít to sérum?

Rychle jsem si nazula lodičky a rozeběhla jsem se pryč, pryč z této budovy. Chytila jsem si taxi a zadala adresu klubu. 

Cesta taxíkem mi připadla neskutečně pomalá. Celou cestu jsem si netrpělivě okusovala nehty a podupávala nohou. Byla jsem neskutečně šťastná, když jsem konečně přišla na recepci a slečna mi pověděla ve kterém patře se Howie nachází. I cesta výtahem byla neskonale dlouhá. Při každém patře se snad spomaloval čas. Vandala jsem si z podvazku malou příruční pistoli a svěsila ji společně s pažemi kolem těla. Výtah cinkl na určeném poschodí a já rázně přes chodbu došla až k pokoji A25. Dveře byly otevřené a já se neobtěžovala s klepáním. S pistolí před sebou jsem potichu otevřela dveře a šla dál do pokoje. Z jedné z místností jsem slyšela Howardův a Lukasův smích. Seděli na pohovce zády ke mně, asi si mě nevšimli. S pistolí pět centimetrů od Lukasovy hlavy a vážným hlasem pronesla: "Děláš pro HYDRU?"

Smích se rázem zastavil. Howard se na mě otočil a kulil oči, ale Lukas ne. Ten pouze seděl. Klidně jako vždycky.

"Peggy, to nemyslíš.." snažil se mi říct Howard, ale já ho přerušila.

"Tak ano nebo ne?"

"Ne."

"Nevěřím ti."

Pouze pokrčil rameny.

"Jak jsi se dostal k tomu séru?" dotkla jsem se hlavní pistole jeho vlasů. On ucukl, ale stále seděl klidně. Jeho obličej byl vyrovnaný. Howard tam pouze seděl a nevěděl co dělat.

"Když bych ti řekl, že jedním mávnutím ruky tě dokážu zabít, uvěřila bys mi?" řekl vyrovnaně a naklonil hlavu na stranu.

"S mou pistolí u tvé hlavy těžko."

Něco se stalo. Něco, co nedokážu vysvětlit. V jedné sekundě jsem měla pistoli já a v druhé on svíral mou a mířil na mě.

"Jak jsi to.." nechápala jsem.

"Nejsem jen tak někdo, koho bys mohla urazit," a praštil mě pistolí do spánku.