Poslední

1.Začátek

„Chcípni ty šmejde" zakřičela jsem a trefila nemrtvého do hlavy.

Jsou všude, jednoho dne jsem se vzbudila a evakuovali nás, dostali jsme se do jednoho tábora přeživších, bylo nás tam jen asi kolem dvaceti.

Už to vypadalo že to nějak přežijeme, pak nás ale napadli. 

Podnikali jsme výpravy ven z tábora, jednou tam zabili jednu holku, jejího přítele to strašně zasáhlo, opil se a zapomněl večer uzamknout bránu ven z tábora. Přišli v noci, z většiny lidí co tam byli se stali nemrtví, včetně mých rodičů.

Zůstala jsem jen já. Tohle je teď můj život je mi osmnáct, jmenuji se Klára Helferová a jen tak chodím po světě a zabíjím nemrtvé. Vždycky když už si říkám že to vzdám, vzpomenu si na moje rodiče a na to jak mi vždycky říkali že se nesmím vzdávat. Navíc jsem poslední, možná jsou ještě další přeživší, ale kde ?

Vlastně ani nevím jak se tohle všechno stalo, bylo to tak strašně rychlé. Vláda nám tajila co se stalo, jediné co nám řekli bylo že se na zem dostalo něco, co tam nepatří.

Začínají mě bolet nohy, asi si tu na chvíli lehnu. Tady skoro žádní nemrtví nejsou, drží se poblíž měst a vesnic tam kde bývali lidé, proto se zkovávám v lesích, tenhle je skoro 3 kilometry od jedné malé vesnice, není moc nemrtvých kteří by kvůli jídlu šli tak daleko.

Konečně spánek, je to už tak dlouho co jsme se dobře vyspala, je to už přes rok co se odehrálo to v táboře, od té doby cestuju. Snažím se dostat do Berlína, je to poslední místo kde ještě fungují vysílací věže a to znamená že je musí někdo ovládat.

Kdybych tak mohla jet autem, jsou ale příliš nápadná, nemrtví by si mě všimli, mají překvapivě dobrý sluch. Takže musí cestovat pěšky.

Dobrá zpráva je že už je to jen pár kilometrů, v zeměpise jsme byla vždycky dobrá takže se vyznám v mapách, to se mi dost hodí když nemůžu používat mobil ani nic jiného. Nefungují ani kompasy, od té doby co jsou tu oni prostě nefungují. Je to divné, protože se muselo stát něco s magnetickými póly země.

Dnes už se mi ale nikam jít nechce, budu pokračovat až zítra.

Nick

Už jsem celkem dlouho neviděl žádného nemrtvého, že by mě konečně někdo tam nahoře vyslyšel a zabil je ?

Ne tak nic, tamhle jeden jde, napřáhl jsme se a hodil nožem, zásah, přímo do hlavy. Když byl svět ještě normální byl to můj koníček, teď je to ta nejdůležitější věc pro moje přežití.

Ze začátku jsme používal střelné zbraně, ale tak nějak jsem zjistil že si mě pak nemrtví začínají všímat, tenkrát jsem málem umřel.

Jsem teď jen kousek od vysílací věže, asi se tam vyspím, je to docela vysoko takže by se tam nemrtví nemuseli dostat. Snad.

Klára

Je čas zase vyrazit, přede mnou sou už jen tři kilometry. Vlastně ani nevím co čekám že tam najdu, doufám že tam někdo bude, prosím ať tam někdo je. Ten signál musí někdo vysílat, pokud to však není ovládané počítačem. 

Není to moje první cesta za hledáním lidí, ty první tři byl neúspěšné, je nepravděpodobné že po čtvrté to bude jiné.

Doběhla jsem tam asi po 15 minutách, za tu dobu jsem si vybudovala celkem dobrou kondičku takže mi běhání nedělá problém.

 Dveře byly zamčené, už dávno jsem se naučila jak vypáčit zámek.

Zamčené dveře jsou docela dobré znamení. Vyšla jsme po točitých schodech až úplně nahoru k dalším dveřím.

Zase jsem je otevřela a nic. Nic tam nebylo spíše nikdo tam nebyl, rozhlédla jsem se po místnosti, ten signál byl skutečně ovládán počítačem.

Přešla jsem blíž k ovládacímu pultu, když jsem se pohnula tak se do stěny přímo vedle mé hlavy zabodl nůž.

Kdybych neuhnula už by bylo po mně.

Hned jsem sáhla na záda pro luk a šíp a prohlížela si místnost odkud nůž přišel.

,,Co jsi zač?" ozval se mužský hlas, z poza dveří kterých jsem si předtím nevšimla. ,,Mám tu stejnou otázku'' nehodlám mu o sobě něco říkat, před chvílí mě malém zabil.

„Já se ptal první" ani jsem mu neviděla do tváře byl pořád schovaný za dveřmi, viděla jsem jen kousek jeho ruky, svíral v ní další vrhací nůž.

„A já ti na tvou otázku neodpovím" šípem jsem mířila na ten kousek ruky co mu šel vidět, nechci mu ublížit, je to první člověk kterého vidím po několika měsících.

„Navíc tobě přijde normální že když v téhle době vidíš člověka tak ho zabiješ ?" vytkla jsem mu „jak můžu vědět že nejsi nakažená?" viděla jsme jak si nůž otáčí v ruce.

„Asi mi budeš muset věřit" řekla jsem a sklonila jsem luk k zemi.

Otevřel dveře a vyšel pomalu ven, byl stejně nejistý jako já, pořád si v ruce otáčel s nožem, pak přešel ke stěně vedle mě, sebral z ní zabodnutý nůž a strčil si ho do kapsy.

Odstoupil ode mě asi dva metry a usmál se.

Vzala jsem luk a hodila si ho zpět na záda „to vážně? luk?" ušklíbl se „ty šípy mají železné hroty, když budu chtít prostřelím ti s ním hlavu. Navíc je to určitě přesnější než ty tvoje nožíky" ušklíbla jsem se zase já.

„Když ti ho hodím přímo sem" ukázal si na místo na hlavě „budeš do vteřiny mrtvá" .

Zasmál se „jsem Nick" podal mi ruku „Klára" potřásla jsem si s ním.

„Sorry za ten nůž nečekal jsem.. nikoho" usmál se „v poho" taky jsem se usmála.

Byl vlastně docela milý, trochu vražedný ale milý.

Ahoj! Píšu další "knihu" :) doufám že se bude líbit! :D

To be continued...