Poslední

22.Konec?

„Mami? Tati!" Křičela jsme na ně a rozběhla se směrem k nim, ale počkat něco je špatně.

Byli zavření v malé skleněné místnosti a v nich byly napojené nějaké dráty.

„Mami! Tati!" Křičela jsme zoufale a doufala že se probudí, obejmou mě a řeknou že všechno bude v pořádku. Ale to se nestalo.

To co se stalo bylo mnohem horší, můj otec se sebe vyrval dráty a vyřítil se na sklo, ne proto že by mě chtěl obejmout. Spíš mě chtěl zabít, byl z něj nemrtvý. Po chvíli se k němu připojila i moje matka, stáli vedle sebe a krvelačně bušili do skla.

„Ne! Ne!" Křičela jsme a sesunula se na zem, je mi jedno že se na mě všichni tady dívají, všechno je mi teď jedno.

Najednou se kolem mě obmotaly něčí ruce, lekla jsem se „klid, to jsme já. Neboj se, to jsou tví rodiče?" Zeptal se Nick a já jen přikývla a vzlykala jsem mu do ramene.

Začal mě hladit po zádech a líbat do vlasů.

„To bude dobrý neboj" opakoval pořád dokola, vážně mě to uklidňovalo, on mě zná, miluju ho.

„Co se děje?" Přistoupil k nám Dominik když jsem přestala brečet.

„To jsou její rodiče" řekl Nick a kývl směrem k nim.

„Sakra, vezměte je zpět do jejich pokoje já to tu zatím zařídím" křikl na jednoho ze svých stráží a vyrazil směrem k mým rodičům.

Nick mě vzal do náručí a odnesl mě až do našeho pokoje, pak mě položil na jednu postel a lehl si ke mně, asi po deseti minutách jsme mu usnula na rameni.

Když jsme se probudila všude byla tma, došourala jsem se přes celý pokoj až ke dveřím kde jsme naštěstí našla vypínač.

Až pak jsme si uvědomila že tím vzbudím ostatní, ale nikdo kromě mě v pokoji nebyl.

Zkusila jsme otevřít dveře, naštěstí byly otevřené.

Hned jak jsme vyšla z pokoje, málem mi praskly uši, všude po chodbách se rozléhal zvuk sirén a svítila červená světla.

„Co to sakra je?"

Najednou se na konci chodby někdo objevil a běžel směrem ke mně.

Až když byl asi sedm metrů přede mnou, uvědomila jsme si že je to nemrtvý.

Automaticky jsem šáhla na záda pro luk, ale žádný tam nebyl.

„Kurva!" Otočila jsme se a běžela chodbou co nejrychleji jsem mohla.

Přeběhla jsme už několik chodeb a hodně krát jsme odbočila, cestu zpátky už nenajdu.

Doběhla jsem na konec chodby, byla slepá.

Stál jen pár metrů ode mě a z pusy mu tekla krev, ale pochybuju že byla jeho.

Začínám bát zoufalá to vážně po všech těch sračkách umřu takhle?!

Ahoj! tuhle kapitolu jsem chtěla vydat už včera le měla jsme menší..technické potíže..:D

To be continued..