Poslední

14.Znaky

Zase se mi to podařilo, no jo v urážení lidí jsem asi úplně nejlepší. Vlastně možná dokonce nejlepší na planetě.

Možná bych měla za Nickem jít, ale jen by se ještě víc naštval, nechám ho trochu vychladnout a pak se omluvím. Nenávidím když se musím někomu omlouvat, připadám si pak jako kdybych prohrála.

Dál jsem zkoumala tyčinku, byly na ní vyryty nějaké znaky, ne že bych věděla co znamenají. Byly mi ale nějak povědomé.

„Kláro! Pojď měli by jsme vyrazit" vytrhla mě Mery z přemýšlení.

Vstala jsem a došla k nim, na stromě jsem měla pověšený batoh, když jsem ho sundala uvědomila jsem si kde jsem ty znaky viděla.

„Lidi pojďte sem!" křikla jsem na ostatní „Co zas? Našla jsi šmouly?" ozval se podrážděně Nick.

„Co jsi našla?" Zajímala se na rozdíl od něj Mery a díky ní i Ondra.

„Ty znaky, jsou i na té tyčince" přejela jsem prsty po stromě.

I Nick už se začal zajímat a přistoupil k nám blíž, pořád ale dělal že ho to vůbec nezajímá.

„Hele tady" křikl Ondřej zpoza stromu, byla tam malá díra do které se tak akorát vešla ta tyčinka.

Teď už se ani Nick neubránil zvědavosti a připojil se k nám.

„Co to sakra je?" díval se na to udiveně „já myslím, že je to klíč."

Zdá se že s mojí teorií všichni souhlasí, takže jsme si vzali batohy a přešli zpět ke stromu.

Mery vzala tyčinku a opatrně ji zastrčila do stromu, znaky na něm se najednou rozzářily, ale jinak se nic nestalo. Mlčky jsme tam stáli asi pět minut, ale pořád se nic nedělo.

Když najednou se ozval něčí hlas „gratuluji" to bylo všechno nic víc neřekl a nic víc si ani nepamatuju.

Vzbudila jsem se v malé skleněné místnosti, ale než místnost to spíš připomínalo kvádr, byl velký asi jeden na jeden metr a vysoká dva metry.

„Halo! Halo! Slyší mě někdo?!" křičela jsem, ale nikde jsem nikoho neviděla. Potom se ze země vedle mého kvádru vynořil další. 

Přes hrubé sklo se dívalo dost špatně, ale jsem si úplně jistá že tam byl Nick.

Ležel na podlaze kvádru, asi byl ještě v bezvědomí. Ze země se začaly vynořovat další kvádry, za chvíli už jsme tam byli všichni, ale já jediná byla při vědomí.

Kvádry byly postavené vedle sebe do malého kruhu tak že jsem viděla na všechny ostatní, byli jsme tam jen my čtyři.

„Halo! Halo! Lidi vzbuďte se! Prosím vzbuďte se!" Marně jsem se snažil zbavit myšlenky že jsou všichni mrtví.

„Prosím." Zašeptala jsem ještě naposled a sesunula se po straně kvádru, chce se mi plakat, ale teď musím být silná, dokud se nastane něco jiného a taky se stalo.

Všechny kvádry se začaly naplňovat studenou vodou, díky šoku z ní se ostatní probudili, nejsou mrtví aspoň něco.

„Nicku! Nicku!" křičela jsme jak nejvíc jsem mohla, ale neslyšel mě.

Párkrát jsem praštila pěstí do skla, ale jediné čeho jsme tím dosáhla je naražená ruka.

Vodu jsem měla už skoro po ramena, je rozhodnuto dnes tu umřu, až pak jsem si všimla že Nick se na mě dívá, otevíral pusu a snažil se mi něco říct.

Sice jsem ho neslyšela ale bylo jasné co říká, přitiskla jsem ruku na sklo a on udělal to samé. Jediné co nás od sebe dělilo bylo to zatracený sklo.

Teď už byl celý kvádr plný vody a já nemohla dýchat, zavřela jsme oči a představila si jak sklo pomalu křupe, až se nakonec úplně rozletí. A v té chvíli se to opravdu stalo.

Když jsem se zase probrala seděla jsem na černé kožené židli a kolem mě seděli i ostatní, všichni jsme byli připojeni na nějakou divnou věc nad námi.

Rychle jsem si z ruky servala ten drát co nás spojoval a pak jsem to udělala i ostatním.

Všichni se postupně začali probírat.

„Kláro!" zakřičel Nick a hned mi skočil kolem krku, pevně jsem ho stiskla a pořád dokola jsme si opakovala že jsem ho před chvílí neviděla umírat, že je tady a že je živý a hlavně, že je se mnou.

Ahoj! Je to dost dlouho co jsem vydala poslední kapitolu..nebudu lhát vůbec se mi nechtělo psát.. Každopádně jestli se líbila zanechte vote potěší :D

To be continue..