Poslední

16.Příběh

Zvedli jsme se ze země a pomohli jsme i Ondrovi. 

Zezadu ke mně přiskočil Nick „miluju tě" zašeptal mi do ucha a propletl si se mnou prsty.

Otočila jsem se na něj, nesmál se ani nic jiného, myslel to vážně.

„I já tebe" řekla jsme jen a stiskla jsem mu ruku.

„Hněte sebou!" zakřičel na nás ten záhadný muž.

Tak jsme šli, byla to dlouhá cesta, prošli jsme snad milionem chodeb a různých uliček, kdybych tu měla chodit sama tak se určitě ztratím.

„Počkejte tady" řekl a zašel za nějaké dveře. Ocitli jsme se ve velké světlé místnosti s neobvykle vysokými stropy, byly vysoké asi 6 metrů.

 S mužem odešli i stráže, takže jsme konečně byli na chvíli sami, jen my čtyři.

„Fajn, má někdo plán jak se odsud dostat?" Vykoktal Ondra.

„Klid to bude dobrý" zašeptala mu Mery do ucha a objala ho, byl na tom teď psychicky vážně špatně, ale neřekla bych že je to zbabělec, bude to něco hlubšího.

„Má pravdu, nevíme co jsou ti lidi zač, nebo jestli jsou to vůbec lidi. Vypadnem odsud" řekl Nick a my jen přikývli.

„Máš nějaký plán? Protože já ani nevím jak se dostat z téhle místnosti." řekla jsem.

„Ale, ale, snad se ještě nikam nechystáte" ozval se něčí hlas, byl to ten samý hlas který nám tenkrát u toho stromu pogratuloval. Z vrchní části té místnosti se najednou vysunula malá plošinka a na ní se objevil muž.

Byl vysoký a mohl mít kolem čtyřiceti, měl ale úplně stejné vlasy jako ten muž co nás sem dovedl, vsadím se že je to jeho otec.

„Chci si s vámi pouze promluvit a nabídnout vám takovou..prácičku. Jestli přijmete, hned se sem můžete nastěhovat a dostanete vše o co si jen řeknete, pokud odmítnete, jednoduše vám zabijeme" řekl to tak klidně jako kdyby nám zrovna oznamoval co je k obědu a ještě k tomu přidal křivý úsměv.

Chce se mi z něj zvracet, nejraději bych popadla luk a šíp a střelila ho do hlavy. Počkat luk a šíp, kde jsou? Museli nám je vzít.

„O co jde?" ozval se jako první Nick.

Ten muž se zase usmál, už teď ten jeho úsměv nenávidím.

„Dome doveď mi je do zasedací místnosti tři" kývl na někoho za stěnou a zmizel zpátky i s plošinkou. Netrvalo ani minutu a už u nás zase stál jeho syn, podle všeho Dominik.

„Pojďte za mnou" kývl na nás zase a my se dali do chůze, já s Nickem jsme šli vepředu a kousek za námi byla Mery, která se ještě pořád snažila utěšit roztřeseného Ondru.

Došli jsme do místnosti s kruhovým stolem a deseti židlemi, posadili jsme se vedle sebe a čekali co se bude dít. 

Za chvíli se ve dveřích objevil ten muž a sedl si naproti nám do největšího křesla u stolu, tipuju že si tím zvyšuje ego.

„Dominiku přisedni si k nám" kývl na svého syna a ten si poslušně sedl vedle něj.

„Takže určitě máte spousty otázek, tak se ptejte" odvětil ten muž „kdo jste a co po nás chcete?" řekl Nick jedovatě, tipuju že celou dobu bude mluvit jen on a naprosto mi to vyhovuje, ještě bych plácla nějakou blbost.

„Mé jméno je Petr a toto je můj syn Dominik. Chceme po vás jediné a sice pomoc, našli jsme způsob jak ukončit tuhle apokalypsu, ale potřebujeme vás."

Nás? proč sakra potřebují zrovna nás?

„Proč zrovna my?" zeptala jsme se nakonec „protože jste pro to byli předurčeni. Před třiceti lety prováděli dva astronomové  společný výzkum, měl velmi dobré výsledky, dokonce potvrdili životy na jiných planetách, pak se ale stalo ještě něco."

Zhluboka se nadechl „Jeden z těch astronomů, Alexandr, se něčím nakazil, nikdo nevěděl co to je, později se zjistilo že Alexandr vyslal do vesmíru malou sondu aby potvrdil teorii o jedné planetě. Podle všeho se vrátila se zbytky nějaké neznámé tkáně,dostal se s tím do kontaktu a zbláznil se, měl šílené horečky, začal se proměňovat."

Ahoj! doufám že se vám kapitola líbila, jestli jo vote potěší :D 

To be continued..