Poslední

26.Cesta do vesmíru

„Ahoj zlato" usmál se na mě Nick a vtiskl mi polibek.

„Ahoj" řekla jsme taky, když se odtáhl.

„Tak co lidi, jak se cítíte?" Otočil se na nás Ondra a zubil se od ucha k uchu.

„Natěšeně, co že se tak tlemíš?" zasmála se Mery.

„Proč ne, přece jen letím zachránit lidstvo s mými nejlepšími přáteli. Kdo by se na to netěšil ?" Zase se uchechtl a my s ním.

„Na život a na smrt" Nick před sebe natáhl ruku.

„Na život a na smrt!" Připojili jsme se k němu a já nikdy nebyla šťastnější, nikdy jsme si nepřipadala že někam patřím, až doteď. Teď někam patřím, miluju tyhle lidi a nikdy je milovat nepřestanu, na život a na smrt.

Jediné co jsme pak dělali bylo že jsme si povídali o tom co budeme dělat až tohle všechno skončí, shodli jsme se na tom, že ať se stane cokoliv budeme pořád spolu.

Asi za hodinu nás zavolali na snídani, ještě ani jednou jsem tu nesnídala, ale dneska sem se nechala překecat, přece jen asi to bude moje poslední jídlo na zemi.

Šla jsme ještě na záchod a když jsme se vrátila tak už všichni jedli, postavila jsme se do fronty na ovesnou kaši.

Za mnou se objevil Dominik, nevím jestli to dělá schválně, ale vždycky když si jdu pro jídlo tak stojí za mnou.

Měla bych se mu omluvit, ale jak ? No nic nemůžu to tu takhle nechat.

„Ehm. Dominiku?" Asi to vypadalo divně, chtěla jsme první slyšet jestli má naštvaný hlas nebo je v pohodě.

„Co?" Naštvaný, fajn.

„Hele promiň to ráno, neměla jsme žádné právo ti říct, že jsi jako tvůj otec."

„Ne to jsi teda neměla!" Otočil se a zamířil ven z jídelny, chvíli jsem se rozmýšlela a pak jsme vyběhla za ním.

„Dominiku počkej!" Ignoroval mě a šel dál.

Chytla jsme ho zezadu za ruku, ale on mi ji vyrval a zase mě přimáčkl ke stěně.

„Teď mě poslouchej jasný, nevíš jaké to je když ti všichni celý život říkají že jsi jako tvůj otec. Většina lidí by na to byla hrdá, ale většina lidí nemá za otce surového, masového vrahy bez slitování a špetky soucitu. A věř tomu nebo ne, ale já nejsem jako můj otec."

„Já vím že nejsi, strašně jsem se v tobě spletla a mrzí mě to, prosím  mohl by jsi mi to odpustit?" Pořád mě mačkal ke stěně, začínala mě bolet ruka.

„Jo" řekl a pustil mě, pořád se mi ale díval do očí, vážně ho to ranilo.

„Já, měla bych se vrátit na snídani" řekla jsme po dost dlouhé době divného ticha kdy jsme si jen koukali do očí.

„Jo" řekl, otočil se a zamířil na druhou stranu.

Když jsem došla do jídelny všichni už byli po jídle, zašla jsme si teda pro tu ovesnou kaši, snědla ji a pak s ostatními zamířila k raketě.

„Sákra" vzdychl Nick při pohledu na raketu, byla vážně obrovská, když jsem ji viděla poprvé až tak moc jsme si ji neprohlédla, ale teď.

„Páni."

„Tak pojďte a nestůjte tam jen tak!" Zakřičel na nás naštvaně Petr,  vedle něj stáli Kal a Oli.

„Tak co těšíte se?" Uchechtl se hned Oli.

„Víš ty že i jo?" Usmála jsem se na něj.

Následovala hodinová přednáška jak se vlastně ovládá raketa kdyby náhodou vypadl autopilot, shodli jsme se na tom že náhradního řidiče by měl dělat Nick.

Pak už jsme si jen navlíkli skafandry a hurá do rakety.

Rozdělili jsme si mezi sebou role, Mery se starala o komunikaci. Mně dali na starost síť a spojení a Ondra s Nickem seděli u hlavního ovládacího panelu a kontrolovali všechny systémy.

Byli jsme dokonale sehraní.

„Tak co, je tam nahoře všechno v pohodě?" Ozval se z komunikace Kal „jo, všechno v pohodě Kale, můžeme jít na to" odpověděla mu Mery.

„Fajn, v tom případě se pohodlně usaďte a můžeme odstartovat odpočet" ozval se zase, asi po pěti minutách.

Sedadla byla v řadách po dvou, já samozřejmě seděla vedle Nicka vepředu a Mery s Ondrou vzadu.

„Deset" Nick si mě k sobě přitáhl a dal mi pusu.

„Devět" chytil mě za ruku.

„Osm" usmála jsem se na něj.

„Sedm."

„Šest."

„Pět."

„Čtyři." 

„Tři" stiskl mi ruku „ty se snad bojíš?" Ušklíbla jsem se.

„Dva."

„Jedna!"

Raketa se pohnula, zavřela jsme oči a užívala si ten pocit, cítila jsem jak se raketa odlepuje od země. Během toho mi Nick málem rozdrtil ruku.

Netrvalo ani pět minut a už jsme byli mimo atmosféru.

„Gratuluji, úspěšně jste se dostali do vesmíru" ozval se zase Kal.

Začali jsme se smát „Náhodou, moc pěkně počítáš Kale!" Zakřičela jsme a i on se začal smát. 

Dostali jsme povolení že už se můžeme postavit ze sedaček.

Hned jak jsem si odepnula pás, cítila jsem jak se vznáším, dělalo se mi z toho trochu špatně, ale bylo to úžasný.

„Fajn, co teď?" Zeptala se Mery a čekala na Kalovu odpověď, ale žádná se neozývala.

„Hej Kale" zkusila to znova, ale pořád nic.

„Kale tohle není vtipné, můžeš mi odpovědět?" 

„Mery ten se ti neozve" řekla jsem „co se děje?" Ozvali se všichni prakticky jednohlasně.

„Spojení je v háji, celá síť prostě spadla. Jsme v tom sami." Koukal jsme se po ostatních, všichni měli ten stejný výraz, beznaděj a strach.

„A bude to ještě horší" ozval se Ondra od jedné z obrazovek na ovládacím pultu. Ani nečekal než se zeptáme a hned pokračoval „odpadá nám jeden motor, nechápu to, prostě se vypíná."

„Co se stane potom?" Zašeptala Mery.

„Spadneme."

Ahoj! Doufám že se vám kapitola líbila, jestli jo vote potěší! :D

To be continued..