Poslední

29. Maják

„Dobré ráno" probudil mě Nick pohlazením po vlasech.

„Ahoj" usmála jsme se.

„Musíš vstát, Erxo nám dal nějaký pečivo na snídani, máme dneska spoustu práce." Řekl a odešel, vstala jsem a zamířila za ostatními.

Snědla jsme kousek pečiva které chutnalo asi jako houska a připojila se k jejich diskuzi.

„Erxo, jak tedy vyšleme ten signál ostatním Flexům?"

„To je jednoduché, stačí mi k tomu naše propojení, funguje to jako telepatie, všichni Flexové jsou na sebe napojeni" vysvětlil nám Erxo a poté zavřel oči, zase se změnil v ten třpytiví obláček a začal zářit.

Všichni jsme si museli zakrýt oči, přišlo mi ale, že ta záře mi proniká i přes kůži.

Asi za deset minut to konečně přestalo, šíleně mě bolely oči a hlava.

„Nejde to" řekl Erxo, který už byl zase ve své "lidské" podobě.

„Co nejde? Jak to myslíš ?" Vyhrkli  jsme na něj hned.

„Nemohu se spojit se svými druhy, prostě to nejde, hledal jsme to propojení snad všude. Ale je to jako kdyby se úplně vypařili z vesmíru."

Opět se všechno zkomplikovalo, skvěle.

„Tak jak to uděláme?"

„Na jedné planetě nedaleko odsud je jeden maják, používali jsme ho jako záložní spojení, jen se tam musíme dostat." Po tom už jsme na nic nečekali, Erxo se samozřejmě ujal řízení lodi a my si šli pro své zbraně, kdyby se tam náhodou objevil nějaký Kerdl nebo něco podobného.

„Jsme na místě!" Zavolala na nás Erxo „už? Vždyť to netrvalo ani minutu" křikla jsme na něj zpět.

„Oh ano, lodě Flexů jsou unikátní, necestují jen v prostoru ale i v čase, ale o tom vám povím jindy, teď na to není čas."

Popadli jsme rychle své zbraně, já luk, Nick vrhací nože, Ondra nějakou Erxovu vylepšenou pistoli protože pořád neuměl používat nic jiného a Mery si přivlastnila nějaký Erxův elektrický meč.

Erxo sám nám řekl že žádnou zbraň nepotřebuje, Flexové umí prý bojovat svou záři nebo tak něco.

Vystoupili jsme z lodi a přímo před námi se rozprostírala poušť, přísahám že kromě toho majáku tu nic jiného nebylo, došli jsme až k němu a stiskem tlačítka se přenesli a na jeho vrchol.

Erxo tam zadal nějaké souřadnice a maják se začal otáčet a vydávat podivné zvuky, v tu chvíli se ale přímo vedle nás objevili nějací "lidé".

„Pozor! To jsou Kerdlové!" Zakřičel na nás Erxo a my hned popadli naše zbraně.

V místnosti teď bylo nás pět a asi sedm Kerdlů.

chvíli jsme tam jen tak stáli a čekali co se bude dít, přece jen nikdo z nás nechce zabít žádného mimozemšťana, pokud to nebude nutné.

„ÁÁÁÁ!" Zakřičel najednou jeden z nich a rozběhl se přímo ke mně, rychle jsme vystřelila šíp a zasáhla ho přímo do hlavy, na to že jsem ani nemířila dost dobrý.

Pak začal boj, všichni jsme měli co dělat, nebylo to tak jednoduché jak si možná někdo myslí, bylo jich přece jen víc a určitě měli i lepší zbraně, takže bylo těžké se jejich útokům vyhýbat.

„Chcípni!" Zařvala Mery a zabodla meč do posledního z nich.

„Sakra" vzdychla jsme a opřela se o stůl, ten první byl jednodušší ale ti ostatní už chtěli vážně bojovat a jejich útoky byly pořád silnější, prostě jsem se u toho dost zadýchala.

„Hele, to bylo dost dobrý" objal mě Nick zezadu a políbil mě do vlasů.

„Jo" otočila jsem se k němu „chtěl jsme se tě zeptat,..." chvíli se zamýšlel, skoro to vypadalo jako kdyby si najednou řekl že je blbost mi to říkat a rozmyslel si to.  

„Copak?" Pohladila jsem ho po tváři.

„Chtěl jsme se tě zeptat na tvé rodiče" konečně zvedl hlavu a podíval se mi do očí.

„Co s nimi?"

„Já jen, spousta lidí se neuměla dívat na to jak se z jejich blízkých stali zombíci a tak je...no...zabili."

„Já ne, nemohla jsme se na ně dívat a v jednu chvíli jsem je chtěla i zabít, ale nedokázala jsem to, pořád žijí. Jestli se to dá teda považovat za život" řekla jsem a Nick mě objal. 

„A co tvoji rodiče?" Zeptala jsem se když mě pustil.

„Už žádné nemám, ani žádné blízké. Žádnou rodinu. Vlastně ani nemám za koho bojovat." U oka se mu zaleskla slza.

Setřela jsme ji prstem „ale máš, my jsme tvoje rodina a jestli ti to nestačí tak do mé rodiny tě všichni přijmou s otevřenou náručí" pohladila jsem ho po tváři a on se usmál.

„Miluju tě."

„I já tebe."

„Hej vy hrdličky pojďte sem!" Křikla na nás Mery.

„O co běží?" Zeptala jsme se s úsměvem na rtech.

„Podívejte" Ondra ukázal na obrazovku, byly na ní lodě, spousta lodí a letěly směrem k nám. Flexové.

Ahoj! doufám že se vám kapitola líbila, vím že mi trvalo asi měsíc ji vydat, ale prostě nebyla nálada na psaní :D Jo a příští kapitola už bude poslední tak se máte na co těšit! :D

To be continued..