Poslední

21.Dominik

„Fajn, takže, jdeme do toho ?" Zeptal se Nick a natáhl před sebe ruku, já tu svou položila na jeho a na moji Ondra a překvapivě na ni i Mery, která se během toho nejspíš probudila.

„Takže letíme do vesmíru" řekla jsme a koukala se po ostatních, oni jen přikývli.

„Teď je z nás tým, takže na život a na smrt!" Řekl Ondra. 

„Na život a na smrt!" Zopakovali jsme po něm a vyměnili si významné pohledy „teď to teprve začne být zajímavý" ušklíbla se Mery.

Asi dvě hodiny jsme pak seděli na postelích a představovali si nejrůznější situace, když byla aspoň nějaká pravděpodobnost že by se mohla stát, každý z nás řekl co by v té situaci udělal a nakonec jsme vymysleli plán se kterým souhlasili všichni. 

Byla to i docela zábava a situací byla spousta. Třeba kdyby jednoho z nás unesli, nebo že Nicka sežrala obrovská kytka, to bylo samozřejmě od Mery myšleno ze srandy, ale i tak jsme to vzali v potaz. 

Když jsme zrovna probírali co by se dělo kdyby tři z nás zemřeli a zbyl by jen jeden, otevřela se jedna ze stěn a dovnitř vstoupil Dominik a pár vojáků.

„Pojďte se mnou" řekl jen a zase odkráčel z místnosti pryč, my jsme ho následovali.

Došli jsme do docela velké místnosti ve které bylo pár stolů, na jednom kraji místnosti byla skla a vespod nich byla asi dvaceti centimetrová díra, stály u nich dvě řady vojáků čekajících na jídlo,  usoudila jsem tedy že je to jídelna.

Dominik nám po chvíli rozhlížení pokynul aby jsme si sedli, u některých stolů seděli vojáci kteří měli nejspíše pauzu na oběd, nebo něco takového. Mezi nimi jsme našli jeden volný stůl a všichni čtyři jsme si k němu sedli, po chvíli si k nám přisedl i Dominik a mávl na vojáky kteří s ním přišli že mohou jít, sice nerozumím proč má tady své osobní stráží, ale asi to má své důvody.

„Tak kterej z těch blivajzů si dáte?" Zeptal se a ukázal na kartu která ležel na stolku, byla na ní nakreslena dvě jídla, ale ani jedno nevypadalo moc dobře. První možnost bylo nějaké dost nechutně vypadající maso a šedý brambor a druhá nějaká zelená polévka. Ani jsme nemusela moc dlouho uvažovat a postavila jsme se u jednoho z těch skel do fronty na polévku.

„Jsi jediná co si nedává maso, proč ?" Objevil se za mnou Dominik.

„Když si mám vybrat mezi šedým a zeleným jídlem, zvolím zelenou" řekla jsme jednoduše a on ze usmál.

„Jak vidím tak z vaší skupiny si ty ta co uvažuje logicky. To maso je sójový, ani nechutná tak moc jako maso než jako starej chleba s lepidlem."

Teď jsme se zase usmála já, byl docela vtipný, ale hned potom jsme si vzpomněla kdo je jeho otec a úsměv mi zmizel ze tváře, jen jsem se od něj otočila zase směrem ke sklu a čekala na svoji porci.

Asi po pěti minutách jsem se dostala na řadu „se sýrem nebo bez?" Zeptala se mě nějaká žena za sklem, vypadala docela mile.

Než jsem ale stihla odpovědět, předběhl mě Dominik „dvakrát bez sýru" řekl a usmál se na tu ženu, mohlo jí být kolem třiceti.

„Fajn, tady to máte" oplatila mu úsměv „díky Charlott" řekl a podal mi misku polívky. 

„Jak víš že jsme nechtěla sýr?" povytáhla jsme na něj obočí „věř mi, nechtěla."

Šli jsme si sednout zpět ke stolu, ostatní už tam byli a koukali na své jídlo. Hned jak jsme si sedla ucítila jsme to a byla jsme ráda že jsem si zvolila polévku, která byla mimochodem mnohem lepší než jak vypadala.

Po večeři, nebo možná obědu, snad dokonce svačině? Vážně netuším kolik je teď hodin.

„Dominiku kolik je hodin?" 

Nic neříkal jen mi ukázal svoje digitální hodinky, 13:20 takže asi oběd.

Hned po obědě jsme se rozhodli že vyrazíme do výcvikového centra.

Z nějakého důvodu už nás odsud nechtějí pustit ven, ale mají chyceným pár nemrtvých, takže jinak řečeno nás vlastně hodí do místnosti a k nám vpustí nemrtvé, samozřejmě je to vysoce zabezpečené, na každé straně místnosti budou stát čtyři vojáci, včetně Dominika a budou připraveni nám pomoct kdyby se cokoliv pokazilo. 

„Těšíš se až si zase zabiješ pár zombíků?" Kývl na mě Dominik když jsme šli chodbou.

„Nějak zvlášť, vrátíte mi aspoň můj luk?" 

„Ne tak úplně, byl dost poškozený, takže jsme podle něj vyrobili lepší a odolnější kopii." 

Jen jsme přikývla, celou cestu jsme pak mlčeli, nebaví mě zabíjet nemrtvé, ani mi tak nevadí to zabíjení jak to co přijde potom, to uvědomění si, že ještě před pár lety to byli normální živí lidé a my je teď používáme jako terče. Je to odporný.

Když jsme došli do výcvikového centra malém se mi zastavilo srdce, byli tam mí rodiče.

Ahoj! doufám že se vám kapitola líbila, jestli ano vote potěší! :D

To be continued..