Poslední

7.Je pryč?

Běželi odtamtud Ondřej, Otty a kousek za nimi Nick, ale to co mě vyděsilo bylo že byli celí od krve a na sobě měli vnitřnosti, Otty měl dokonce kolem krku střeva.

Vypadali že jsou možná i v pořádku, ale proč by na sobě měli krev a vnitřnosti kdyby byli v pořádku. Mery byla stejně vyplašená jako já, pak jsme se na sebe podívali a měli jsme jasno.

„Musíme odtud rychle zmizet" řekli jsme prakticky zároveň, rychle jsem se otočili a běželi jsem jak nejrychleji jsme jen mohli.

Po pár kilometrech to vypadalo že jsem je možná setřásli „co teď? Kam půjdeme?" Říkala Mery úplně zoufale.

„Musíme se vrátit do tábora" řekla jsem a rozhlížela se okolo „blázníš? Můžu tě zabít rovnou jestli chceš umřít" někdo by řekl že je to myšlené jen jako vtip, ale Mery mluvila smrtelně vážně, věřím že by mě dokázala zabít kdyby to bylo nezbytně nutné.

„Jsou tam mapy podle kterých se můžeme dostat z téhle noční můry, navíc tam mám batoh se všemi věcmi co mi zbyly a hlavně s luky. Musíme se tam vrátit, jinak se můžeme zabít hned."řekla jsem, Mery se chvíli rozmýšlela a pak jen přikývla.

Po pár minutách jsme došli do tábora, vypadal že tam nikdo není, teda snad.

„Fajn, já si zajdu pro mé věci a ty pro ty své, za pět minut se tu sejdeme, ok?" zeptala se Mery „ok" řekla jsem a rozběhla se směrem k našemu stanu.

Rychle jsem sebrala mikinu a strčila si ji do batohu, šípů mám ještě dost tak to snad bude stačit. Pak jsem si všimla že je tam i Nickův batoh, až teď jsem si uvědomila co se vlastně stalo a začalo se mi chtít brečet, na to teď ale není čas. Sebrala jsem i Nickův batoh a hodila si ho na záda.

Když jsem doběhla zpět k bráně Mery už tam stála a čekala na mě. „Fajn, vzala jsem i nějaké zásoby, kam půjdeme teď?" chvíli jsem se rozmýšlela, původně jsme s Nickem šli namísto toho úkrytu, ale je už moc pozdě a začíná se stmívat.

„Kousek odtud je vysílací věž, budeme tam v bezpečí" Mery přikývla a tak jsme vyrazili.

Ještě že ta věž nebyla moc daleko, dneska bych už víc běhu nezvládla. Neuvěřitelné co všechno se za jeden den semlelo, chtělo se mi křičet a smát se, ale i brečet a hysterčit a všechno možné.

„Jsi v pořádku?" zeptala se mě Mery a sedla si proti mě, už jsme byli zase v té místnosti na vrcholku věže, ještě dneska ráno jsem tu byla s Nickem a svět mi připadal aspoň o něco méně šílený než je.

 „Ne" řekla jsem jen a Mery mě objala, ona dneska taky někoho ztratila a pro ni to musí být ještě mnohem horší když se s Ondrou znala tak dlouho. Tohle prostě není fér.

Ahoj! :) Dneska jen taková kratší kapitolka... každopádně jestli se líbila vote mě moc potěší! :D

To be continued..