Poslední

4.Další inforamce

Jen tak jsem tam seděla a hleděla na něj, nevím co říct, co bych mu na tohle měla asi tak říct?

,,Nejsi jediný komu vadí samota" řekla jsem a podívala se mu do očí, ten smutek, vypadal že už stačí jen málo a začne plakat.

Vstal od počítače a došel až ke mně ,,věříš mi?" Jen jsem přikývla a on mi podal ruku, chytla jsem ji a vstala jsem ze židle.

,,Odkud jsi?" Zeptal se a díval se mi do očí ,,proč tě zajímá zrovna tohle?" zase mu odpovídám otázkou ,,chci tě poznat, tak proč nezačít takhle?" řekl a usmál se.

,,Když bylo všechno ještě normální, žili jsme v jedné malé vesničce kousek za Pardubicemi, měla jsem krásné dětství, běhali jsme s kamarádkami po loukách a skákali jsme přes potoky. Všude byly koně a krávy, slepice a spousta dalších zvířat. Bylo nádherné tam vyrůstat, teď už bys tam ale našel jen nemrtvé, mrtvé a rozpadlé domy" dořekla jsem to a teď už se chtělo brečet i mně.

Pohladil mě po tváři ,,ještě nemusí být konec, jednou se třeba ještě budeš dívat jak tvoje malá vnoučata budou běhat po těch loukách" řekl a usmál se na mě ,,kéž by to byla pravda" po tváři mi stekla slza, už jsem se nemohla pláči dál bránit.

Objal mě kolem pasu a já mu položila hlavu na rameno. Vlastně ani není tak hrozný jak jsem si myslela.

Chvíli mě objímal a pak mě pustil.

Nick

Je strašně příjemné zase cítit na kůži něčí hřejivý dotyk, je skvělé že mi věří a dokázala mi tohle svěřit, jen já se ptal z jiných důvodů než jsem jí řekl. Protože pokud jsou ty věci v tom počítači pravda, tak už ty louky nikdy neuvidí.

Měl bych jí to říct? Zlomí jí to srdce, na druhou stranu je to ale dost podstatná informace. Řeknu jí to, ale ne teď.

Klára

Bylo tak příjemné jen tak být v jeho náručí, kéž by to tak mohlo být už na pořád. Co teď? Co bych mu teď měla říct? Jen na mě tak kouká už to mám! „Našel jsi něco?" vím hrozná blbost, ale vážně mě nic lepšího nenapadlo.

Chvíli se rozmýšlel, skoro to vypadalo jako kdyby uvažoval jestli mi to řekne nebo ne.

„Vlastně nic důležitého" řekl nakonec, ale stejně mi přišlo že neříká pravdu.

„Proč mi lžeš?" dívala jsem se mu teď přímo do očí „nelžu ti" uchechtl se „to myslíš vážně? chceš abych ti věřila a hned na to mi lžeš?" vytkla jsem mu.

„Fajn, možná jsem něco našel" pořád uhýbal pohledem, nechtěl se mi ani podívat do očí, obešla jsem ho a sedla si k počítači.

„Ukaž mi to" neochotně ke mně přistoupil a ukázal mi kudy se dostanu k tomu souboru.

Informace

Pro:Ondřej Kovář- Když to bylo ještě normální byl to náš prezident

Dne 14.4.2014

Objevili jsme něco zvláštního, nevíme co to je, ale měli bychom to urychleně zničit než se o tom dozví veřejnost.

Je to něco s čím jsme se dosud nesetkali, bylo by možná ukvapené nazývat to mimozemským, ale v tomto případě ne.

Žádám o povolení uzavřít tuto vesnici do karantény, a po té ji zničit. Lidé kteří tam žijí už jsou nejspíše nakažení. V tomto případě to bude podle mně nejlepší řešení.

Čekáme již pouze na váš souhlas.

-Leger

„Teď už tomu všemu rozumím, píšou tam o té vesnici kde jsme bydlela, ale jak je tím pádem možné že žiju?!" vykřikla jsem to na Nicka jako kdyby to byla jeho vina, ale není, proto mi to nechtěl ukázat, chtěl mě chránit.

„To nevím, co se stalo než tohle všechno začalo?" zeptal se mě.

Tak jsem mu všechno řekla, o tom jak nás v noci vzbudili a evakuovali, jak byli všude nemrtví a jak zemřeli mí rodiče.

Chvíli bylo ticho, chtělo se mi plakat „kde byl ten přeživší tábor kam jste se s tvými rodiči vydali?" zeptal se zamyšleně „pár kilometrů od té vesnice" řekla jsem jen a snažila jsem se udržet slzy, od té doby co ho znám pořád jen brečím, už si nepřipadám tak silná jako předtím.

„Řek bych že jste stihli uniknout ještě předtím než vás všechny pozabíjeli, otázkou zůstává proč?".

Ahoj! :) doufám že se kapitola líbila, už jsem strašně dlouho nepsala takže jen taková kratší :)Určitě zanechte vote moc mě tím potěšíte! :D

To be continued..