Poslední

5.Cesta

„Píšou tu o něčem mimozemském, ale co mohlo vyvolat takový rozruch že kvůli tomu chtěli vypálit celou vesnici?" Říkal si Nick spíš pro sebe než pro mě.

Zatímco on se díval z okna a přemýšlel, já zkoumala složky které se mu ještě podařili odemknout.

Bylo tam strašně moc spisů, většina z nich mi ani nedávala smysl. Najednou jsem si všimla že se jeden ze souborů jmenuje "Rifugio".

„Nicku co je tady tohle?" mrkla jsem na něj a ukazovala na obrazovku „nevím, ani jsem se tam nedíval, asi to budou nějaké další vládní kraviny nebo tak. Proč?" zeptal se.

„Rifugio znamená Italsky úkryt" řekla jsem a klikla na soubor, byl to text (překvapivě).

Nick rychle skočil hned vedle mě a přejížděl očima po obrazovce.

Pak se usmál a podíval se mi do očí.

„Jdeme?" ještě nikdy jsem neviděla na něčím obličeji takový úsměv.

„Už teď nebo to necháme na zítra?" zavtipkovala jsem a on se zasmál.

Sbalila jsem si zpět do batohu všechny věci a hodila jsem si na záda luk, Nick měl batoh prakticky plný vrhacích nožů, zbytek místa tam zabírala deka. Až teď jsem přišla na to kde ji vlastně vzal.

Ve věži byla i jedna stará tiskárna takže jsme si vytiskli mapu a vyrazili jsme na cestu.

Šli jsme lesem, bylo krásné počasí, svítilo slunce a konečně jsem nebyla sama.

„Na co myslíš?" zeptala jsem se „že i když jsou všude kolem stvůry najde se tu někdo tak krásný jako ty" zastavil a díval se mi teď přímo do očí.

Po chvíli sjel pohledem na moje rty, tak ráda bych se teď uvolnila a políbila ho, ale najednou jsem uviděla jak se přímo za Nickem něco pohnulo. „Uhni!" Zařvala jsem a automaticky jsem se natáhla na záda pro luk a šíp a už jsem se rozhlížela co to bylo.

Nebyl to nemrtvý, stál tam člověk. Drže v ruce pistoli a mířil na nás. Když viděl že já i Nick jsem připraveni k útoku trochu se vyděsil.

„Fajn, klid jasný?" řekl ten neznámý muž a sklopil pistoli „jsem na vaší straně" řekl, Nick už si strčil vrhací nůž zpět do kapsy kterou měl na opasku a já si hodila luk na záda.

„Co jsi zač?" zeptal se ho Nick „jsem Ondřej, žiju v jednom táboře přeživších kousek odtud, ale asi jsem se ztratil. Pardon za tu pistoli myslel jsem si že jste taky..mrtví." řekl a pokusil se o úsměv, moc se mu to nepovedlo.

„Tábor přeživších?!" vykulila jsem na něj oči „ano, zavedu vás tam, ale nemám mapu ani kompas, ten by mi vlastně k ničemu nebyl..." Nick ho přerušil „máme mapu, ukaž nám kde asi je ten tábor a dojdeme tam" řekl trochu podrážděně.

Za několik minut se nám podařilo ujasnit směr a vyrazili jsme, bylo to jen asi pět kilometrů, došli jsme tam zhruba za půl hodiny protože kluci jsou moc líní na to aby běhali.

„Stát! Kdo jste?" Vykřikla na nás nějaká holka zpoza plotu a taky na nás mířila pistolí.

„Klid Mery, sou v pohodě" řekl jí Ondřej a přistoupil k ní „lidi?" zeptala se a my přikývli „jak víš že nejsou nakažení?" Směřovala teď svou otázku přímo k Ondrovi, myslím že kdyby chtěla zvládla by ho tím pohledem i usmažit.

„Nejsme, klidně nás můžete prohledat, ale věř že by jsme vypadali jinak kdyby jsme byli nakažení" řekl Nick.

„Fajn, pojďte" řekla a otevřela bránu, byla kovová a asi dost těžká pomáhal jí s ní ještě nějaký další muž.

Vešli jsme dovnitř, bylo to jako opevnění, nebylo moc velké, ale zato určitě velmi pevné.

„Fajn, máme tu 7 lidí, vlastně teď už 9. Zajděte si za Ottym, dá vám stan. Jo a vítejte doma." řekla Mery a usmála se, hned potom se vrhla Ondrovi kolem krku a políbili se, jak jsem později zjistila už spolu byli přes tři roky.

Byla jsem strašně šťastná konečně někam patřím, po tak dlouhé době. Stejně je celkem ironie že za celý rok jsem nikoho nepotkala a najednou Nick a celý další tábor přeživších.

Nick si mého úsměvu všiml, ví co to pro mě znamená, i když se známe jen pár dní, rozumí mi.

„Jsme doma" řekl s úsměvem a objal mě „jsme doma" zopakovala jsem a obmotala mu ruce kole krku.

Ahoj! :) doufám že se kapitola líbila jestli jo vote určitě potěší! :D

To be continued..