Poslední

27.setkání

Rychle jsme si všichni zkontrolovali, jestli máme dobře zapnuté skafandry a připoutali jsme se k sedačkám, tak jak nás učili, kdyby se něco jako je tahle situace stalo.

Pak už nezbývalo nic jiného než čekat.

Chytla jsme Nicka za ruku a zavřela oči.

Nic dalšího si nepamatuju.

Když jsme se vzbudila, ležela jsme na zemi, teda myslím že to byla země.

Mám rozbité sklo skafandru, sakra! Jestli se ho jen špatně  dotknu může úplně prasknout a to bude konec.

Opatrně jsme se zvedla ze země a podívala se okolo.

Pár metrů ode mě ležel Nick, taky měl rozbité sklo, ale úplně, už ho vlastně na hlavě vůbec neměl.

„Ne! Nicku! Prosím ne! Nemůžeš mě tu nechat! Nicku!" Křičela jsme a běžela směrem k němu.

Klekla jsem si vedle něj a třásla s ním, ale nic se nedělo. 

Byl mrtvý.

„Sakra!" Najednou se prudce zvedl ze země a hlasitě oddechoval, není mrtvý!

„Nicku! Si v pořádku?" 

Vstala jsem ze země tak rychle, až se mi zamotala hlava.

„Jsem--v--pohodě" dost těžce oddechoval,ale neudusil se, vlastně by byl už dávno mrtvý kdyby tu nebyl vzduch.

Sundala jsme si teda helmu skafandru, vzduch tu byl sice o něco hustší, ale dal se dýchat, když si na to člověk trochu zvykl.

„Kde to sakra jsme?" Řekl asi po dvou minutách oddychování Nick.

„Nevím" rozhlédla jsme se kolem, nikde nic, jen nazelenalá zem, jakoby pokrytá pískem.

Ondra s Mery se vypařili, byli jsme tu sami, na cizí planetě, netušíme co tu můžeme čekat, ale myslím že nic dobrého to nebude.

„Fajn, co sakra budeme dělat teď?"

„Nevím, prostě...nevím" řekla jsme, co se s námi teď stane? Třeba tu prostě umřeme, všichni na zemi taky, a po letech tam přiletí nějací mimozemšťané a třeba se ta planeta stane jejich novým domovem. Nebo možná začne nová evoluce, zase, úplně od začátku. Třeba už se to i někdy v minulosti takhle stalo, možná se celá historie opakuje, jako ve smyčce, pořád a pořád dokola. 

„Mery! Ondro!" Křičela jsme.

„Myslíš že to k něčemu bude?" Obořil se na mě Nick.

„Napadá tě něco lepšího? Ondro! Mery!"

„Fajn, Ondro! Mery!" Začal Nick křičet taky, bylo by stupidní kdyby jsme jen tak stáli na místě, takže jsme šli, dlouho jsme šli, pokud mě hlava neklame tak to byly minimálně dvě hodiny.

„Si v pohodě?" Promluvil na mě Nick poprvé za ty dvě hodiny.

„Ne, jak bych mohla být v pohodě když naši přátelé jsou pryč a my tu jen tak bloudíme, vlastně už ani nevím co hledáme."

„To se zlepší, uvidíš."

Chytl mě za ruku a já ji stiskla, šli jsme asi půl hodiny, když pak jsme to konečně uviděli.

Byla to vesmírná loď!

Podívala jsem se na Nick a oba jsme se rozběhli směrem k ní, vypadala docela nově, ne že bych se snad vyznala v mimozemských lodích.

Začali jsme loď obcházet a hledali cestu dovnitř, na levé straně bylo něco připomínající dveře.

Nick do nich párkrát vrazil, se skřípáním se otevřely, možná že ta loď nebyla až tak nová.

Chytli jsme se za ruce a společně vstoupili do lodi, ocitli jsme se v docela úzké chodbě, která byla osvětlena pár světly.

„Počkej, jestli budeme muset bojovat tak takhle to nepůjde" řekl Nick a ukázal si na skafandr.

Takže jsme si je sundali, oba jsme na sobě měli jen kalhoty a tričko, Nick měl ještě na boku kalhot samozřejmě kapsu plnou vrhacích nožů a já měla na zádech luk a toulec s šípy.

Vzala jsme si luk a jeden šíp do ruky a pomalu šla chodbou, Nick šel vedle mě, taky připravený s nožem v ruce.

Na konci chodby byly další dveře,  ještě jsme ani nestihli nic udělat a otevřely se.

Spatřila jsem záblesk světla a upadla na zem.

Záře byla strašně silná, nemohla jsem se na ni dívat. I když jsem měla zavřené oči, bolelo to, musela jsme si dát přes obličej ruku.

Po chvíli jsem si zkusila dát ruku pryč z obličeje, záře zmizela, Nick byl vedle mě schoulený do klubíčka.

„Nicku" žduchla jsem do něj, ale ani se nepohnul.

„Nicku!" Zase žádná reakce, asi jsem v tom už úplně sama, vstala jsme ze země a připravila si luk do bojové pozice, pomalu jsme vešla do místnosti která se předtím otevřela.

A viděla jsme to co jsem si nejvíc přála a čeho jsme se zároveň nejvíce bála.

Jinou formu života. 

Nebyl to mimozemšťan jak nám ho popisuje televize nebo internet, nebyl to divný zelený mužíček s velkou hlavou, spíše vypadal jako vznášející se obláček.

Obláček který zářil jako diamanty, hned jak jsme ho viděla měla jsme chuť se ho dotknout, už jsem byla skoro u něj a natáhla jsme ruku, skoro jsem se ho dotkla.

A pak jsme si uvědomila „co to sakra dělám?"

Vztáhla jsme ruku zpět a zase se postavila do bojové posice.

Ten obláček ale nic nedělal, jen tak tam poletoval a pak zamířil k oknu, kterého jsme si předtím nevšimla.

Moment, vždyť já nemusím bojovat.

Spustila jsme luk i s šípem k zemi a šla k oknu vedle obláčku.

„Prosím pomozte" řekla jsme jen a čekala na reakci.

Oblak se rozplynul, prostě najednou zmizel, rozhlížela jsme se okolo, ale nikde nic, ani nikdo nebyl.

„Ne" Schoulila jsme se na zem a zkovala jsme tvář do rukou, chce se mi brečet a nevím, jak dlouho ještě dokážu být silná. 

„S čím potřebujete pomoct?" 

Zvedla  jsem hlavu, nade mnou stál nějaký človíček.

Měl podobnou postavu jako obyčejný člověk, rozdíl byl v tom že kromě očí nic neměl, dokonce ani ústa ne, nechápu jak mohl promluvit. 

Přes jeho tělo jsme mohla vidět to co bylo za ním a zářil stejně jako ten obláček.

Když jsem nějakou dobu nic neříkala a jen tupě zírala, zase promluvil.

„Asi jste dost zmatená, já jsme Erxo. Pocházím z planety Flexa a ze stejnojmenné rasy. Ty jsi člověk, viď?"

Jen jsme přikývla, nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku.

„Jo, jsem člověk" donutila jsme se nakonec promluvit „jmenuju se Klára, jsem ze země kde se teď momentálně dějí hrozné věci, mohla bych vás požádat o pomoc?"

Ahoj! Doufám že se kapitola líbila jestli jo vote potěší! :D

To be continued..