Poslední

11. Komplikace

„Počkej, víš to určitě?" Ptala se mě Mery pořád dokola „jo vím, aspoň jeden z nich snad pochopil co se to vlastně stalo a jsem si jistá že Nick řekl že budeme skrytí ve věži. Vsadím se že ten nůž sem zabodl když tam šli." Vychrlila jsem ze sebe, že jsem skoro nedovedla popadnout dech.

Měli by jsme být od věži už jen kousek, začínají se mi podlamovat kolena tak jsme se dala do běhu a Mery těsně vedle mě taky.

Rychle jsem přeskákala všechny schody až úplně nahoru a rozrazila dveře. Byli tam všichni, Ondra, Otty a Nick. 

Hned jsem mu skočila kolem krku, usmíval se a já taky, už dlouho jsem nebyla tak šťastná jako teď.

„Tak strašně jsme se o tebe bála, tohle už mi nikdy nedělej" vyhrkla jsem hned jak se ode mě trochu odtáhl.

„Neboj, už nikdy tě totiž neopustím, nikdy, nikdy, nikdy" řekl a zase si  mě přitáhl blíž k sobě.

Až po pár minutách mě zase pustil a já si všimla že Mery se líbá s Ondrou a Otty jen tak stojí v koutě a kouká se z okna. Bylo mi ho skoro až líto.

„Takže co bude teď?" Ozval se po nějaké době Otty.

„Máme mapy od toho údajného úkrytu, takže bych šel tam" řekl Nick.

„Co když tam nebude?" ozval se zase Ondra, pořád si nemůžu zvyknout na ten  jeho hlas, strašně mi někoho připomíná.

„Bude tam, musí tam něco být" řekl Nick.

„Je až moc nebezpečné se tam jen tak vydat, co kdyby se tam vydal jen jeden z nás a ten by pak přišel říct zpět ostatním?" navrhl Ondra.

„Tím myslíš jako sebe?" Přistoupil k nám Otty od okna.

„Ne, tím myslím že by se tam mohl jít někdo podívat" řekl a dost zdůraznil to někdo.

„Fajn, půjde Mery" řekl a založil si ruce na hrudi, takhle vypadal ještě mohutněji.

„Proč já?"

„Protože jsi jediná u které na sto procent vím že se vrátí, takže jdeš ty. Nebo s tím má snad někdo problém?" 

Sice se ptal, ale bylo to spíše myšleno tak, že když někdo něco cekne tak mu utrhne hlavu.

Už se otáčel a chtěl vyrazit dolů z věže když najednou se ozval Ondra. 

„Nikam nepůjde" pomalu se otočil „co jsi to řekl?" byl naprosto klidný, ale v obličeji měl vražedný výraz.

„Že Mery nikam nepůjde" řekl stejně klidným hlasem.

Otty už se napřahoval a Mery mezi ně skočila.

„Dost! Hned toho nechte!" zakřičela.

„Ty sklapni!" zakřičel Otty a doslova odhodil Mery na stranu.

„Teď si to spolu vyřídíme jen my dva" říkal a šel směrem k Ondrovi, ten couval dozadu. 

„Copak ty se mě teď bojíš, když už tě nechrání tvoje holka?" vysmíval se mu přímo do tváře.

A pak jsem si toho všimla, Ottyho zranění na ruce, nebylo to obyčejné zranění, byl nakažený.

Nick si všiml mého upřeného pohledu na jeho paži a také si toho všiml.

„Otty přestaň, nepřemýšlíš logicky, jsi nakažený!" Začal na něj Nick křičet, chtěl jít až k nim, ale já ho držela v tak pevném sevření že se nemohl vzdálit ani kousek ode mě.

Otty to ale ignoroval, měl to v očích, už bylo moc pozdě. Otevřel pusu a ukázal zuby.

Nick už na nic nečekal, napřáhl se a hodil mu nůž přímo do hlavy, pomalu se skácel k zemi a z pusy mu tekla krev. Rychle jsem odvrátila pohled.

Pak už se všechno dalo tak nějak do pořádku, Ottyho jsme pohřbili a vyrobili mu provizorní hrob, Mery se po chvíli z jeho rány vzpamatovala, ale psychicky na tom byla o něco hůř.

Seděla jsem u Nicka a on mě objímal, už nikdy nechci být zase sama.

Ahoj! pokud se kapitola líbila vote potěší! :D

To be continued..