My Love Story ✔

18. díl

Po dlouhé době jsem usnula, ale zdálo se mi o mě a o Zelovi. Byli to vzpomínky na ty krásné chvíle, které jsme spolu prožili. Hned jsem otevřela oči a prudce se zvedla. Po tváři mi stékaly slzy a JongUp se posadil ke mě na postel. "Sam...je všechno v pořádku?" zeptal se tiše. "Není Uppie." vzlykla jsem a objala ho. "Nemusíš se ničeho bát. Zelo bude v pořádku..." řekl tiše Up a políbil mě na čelo. "Já si to nemyslím Upe...bojím se, že se mu stane něco horšího a....pak to všechno bude....pryč." řekla jsem a podívala se do země. "Sam, Zelo by určitě nechtěl, aby ses kvůli tomu tak moc trápila." pohladil mě JongUp po zádech. "Ale...co když nemáš pravdu... Co když se něco podělá a on umře? Co když se neprobere? Co mám pak podle tebe dělat?" zeptala jsem se ho se slzami v očích. "Zelo je silný bojovník, věř mi. Muselo by to být opravdu něco velkého, aby to nepřekonal." řekl Up. "Tak...snad máš pravdu." povzdychla jsem si. "Mám....a teď se pokus usnout. Budu na tebe dávat pozor." řekl a políbil mě na čelo. Pak si šel lehnout do své postele a já se pokusila usnout, ale nešlo to. Celou noc jsem přemýšlela, že bych odešla a nikomu nic neřekla. Bylo by to pro mě rozhodně snadnější si dělat ještě naději, že je Zelo v pořádku...a ne se každý den dívat na to, že je den ode dne blíž k smrti. Ani jsem nezaznamenala, že je ráno, až když mě Him vytrhl z toho transu. "Žiješ ještě vůbec? Zdá se mi, že jsi čím dál hubenější." řekl HimChan. "Wooow, nepovídej....toho bych si vůůůbec nevšimla." řekla jsem. "Chceme ti jen pomoct." řekl Dae. "Jste hodní, ale bylo by lepší, kdyby jste pomohli někomu, kdo vaší pomoc opravdu potřebuje." řekla jsem jim. "Sam, víš přeci dobře, že to nepůjde, dokud se neprobudí sám." řekl mi Jae. "Nechci čekat, až se hodlá probudit...jestli vůbec někdy..." řekla jsem. "Ale no taaaak....nedívej se na všechno tak černě. Vem si růžové brýle a podívej se přes ně na celý svět. Budeš už pak šťastná a věřit zázrakům." řekl HimChan. "Ale já vidím svět růžově." křikla jsem po nich. "No to je vidět." zamumlal si pro sebe Up a já ho zabila pohledem. Po chvíli někdo vešel do pokoje a vedle něj byl YongGuk. "Mám pro vás dobrou zprávu....váš přítel už není v takovém stavu a výrazně se mu zdraví zlepšilo a bude tu na pokoji." řekl pan doktor a posadil YongGuka na postel. Už chtěl odejít, ale já ho zastavila. "Pane doktore, mohla bych se vás na něco zeptat?" zeptala jsem se ho. "Ovšem." kývl hlavou. "Nevíte náhodou, jak to vypadá s Choiem?" zeptala jsem se ho. "A....vy jste jeho...?" přejel si mě pohledem. 

"Je to jeho přítelkyně." řekl za mě YongGuk. "No...dáváme mu to nejlepší, co u nás v nemocnici je, ale...nic vám nemohu zaručit. Ani to, jestli se z toho může dostat. Je mi to líto slečno." řekl. "T-to nevadí. Děkuji, že se snažíte....Mohla bych ho vidět, prosím, aspoň na pár minut?" zeptala jsem se ho. "No...normálně to neděláme, ale...pro vás bychom mohli udělat výjimku." řekl. "Děkuju." pousmála jsem se a šli jsme s doktorem k jeho pokoji. "Opravdu se nemusíte bát, že by se mu něco stalo. Má ty nejlepší lékaře u nás v nemocnici." řekl mi doktor. "Dobře." řekla jsem a vešli jsme do jeho pokoje. "Říká se, že když si s pacientem povídáte, často mu to pomůže. Třeba ho váš hlas uzdraví." pousmál se na mě a nechal mě se Zelem samotnou. Sedla jsem si na židli vedle jeho pokoje a podívala se na jeho pobledlou tvář. Nelíbil se mi pohled na něj. Když si představím toho živého kluka, plného pozitivní energie, toho kluka, který se vždy tak krásně usmíval a očka mu zářila štěstím...a když se na něj podívám teď....je mi do breku. Podívala jsem se na jeho ruku, která samovolně ležela podél těla. Vzala jsem ji lehce do ruky. Byla hrozně ledová. Po tváři mi stekla slza. Nevěděla jsem, co dělat dál. Vzpomněla jsem si, co mi řekl ten doktor a já se něco snažila vymyslet. "Víš....možná to bude znít šíleně, ale....doktor mi říkal, že bych s tebou měla mluvit. Že by tě to prý mohlo i zázrakem vyléčit. Nevěřím tomu, ale...za pokus nic nedám." řekla jsem tiše. "Chci abys věděl, že tě miluju a nechci tě ztratit. Jsi pro mě úplně všechno. Nevím, co bych bez tebe dělala. Nečekám nějaký zázrak, že se hned nějakým zázrakem vyléčíš, ale...jestli mě máš i ty aspoň trochu rád, tak....neopouštěj mě, prosím. Vážně nevím, co bych si bez tebe počala...." vzlykla jsem. "Život....život prostě někdy není fér. Občas si říkám....proč si to musel být zrovna ty, proč ne já....chybíš mi Junie...hrozně moc. Miluju tě." řekla jsem a políbila ho na čelo. Pak jsem se svěšenou hlavou odešla a posadila jsem se v chodbě na židli. "Slečno, jste v pořádku?" zeptala se mě nějaká sestřička. "Ano, jsem. Děkuji." řekla jsem. Ona s úsměvem kývla a šla zase dál. Po chvíli jsem šla k sobě do pokoje a skoro všichni kluci spali až na JongUpa, který hrál sám se sebou karty. "Vážně, JongUp?" změřila jsem si ho pohledem. "No konečně normální osoba." zaradoval se Up. Lehla jsem si zas do své postele a Up se posadil na židli. "Zahraješ si se mnou?" zeptal se mě a tomu jeho kukuči se nedalo odolat. "Tak dobře." řekla jsem. JongUp se usmál a začal míchat karty. Pak je rozdal a musel snad švindlovat, či co, protože ten zmetek pokaždé vyhrál. "Konec, už nehraju." řekla jsem. "Proč?" zeptal se mě smutně. "S tebou to nemá cenu." řekla jsem. "To víš....musíš umět vyhrávat." chvástal se, ale v tom mu dal někdo pohlavek. HimChan se na něj jen zaculil a pak vyšel z pokoje. "Tss....to se mu to mlátí, když je druhej nejstarší." odfrkl si Up a uraženě si založil ruce na hrudi. "Ale hyung...přeci bys na něj nebyl naštvanej." zasmál se Jae. "A to se najednou jako všichni probouzíte, či co?" zeptal se nechápavě JongUp. "Jo." řekl za ním Guk. Up se otočil a nadskočil, jak se ho lekl. "Aish....sem se lekl....jdi se sebou něco udělat. Vypadáš jako zombie." řekl JongUp YongGukovi. "Pff....a já ti dával pět let lásku....dneska s tím končím." řekl Guk a šel do koupelny. "Lidi, viděli jste někdo dneska Zela?" zeptal se Dae. "Jo, jen Sam." ukázal na mě JongUp. "No...a jak je na tom?" zeptal se mě zvědavě. "Kluci....on je na tom snad hůř než byl před tím." povzdychla jsem si. "Cože? Může umřít? Děláš si srandu? Nechci mít doma zombie Zela, ale zase toho živýho Zela, který mi tak hrozně leze na nervy." řekl Dae. "Hele, takhle Maknae neurážej..." zabil ho pohledem YongGuk. "Má pravdu....bůh ví, co by ti ještě udělal..." řekl HimChan. "A ty to jako víš zase jak?" zeptal se ho nechápavě DaeHyun. "Stačí, jen když se zmíníš o jeho stylu oblékání a hned od Gukkieho jednu chytneš." řekl HimChan. "Se divim, že si to ještě pamatuješ...." zavrčel Gukkie. "Tohle...tohle si budu pamatovat do své smrti, chlapečku." řekl HimChan. "Hmm....tak to ne moc dlouho." řekl YongGuk. "Řekněte mu něco." řekl HimChan a schoval se za Jae. "A to jako co? Je tu nejstarší z nás a navíc je leader, ty debile." řekl mu JongUp. YongGuk se jen usmál jako andílek a šel zase někam do pryč. 

Ayo ladies and gentleman :)

Vidíte dobře, další díl je zde....to chce potlesk :)

Teď stíhám psát každý den něco, což je docela fajn :)

Ale to je radši všechno, nebo se tu zase rozepíšu a...znáte mě 0:)

Takže nejspíš za týden bude další díl 

Votujte a komentujte prosím :)

SARANGHAE :*