Made In The A.M. [CZ] L.S.

Drag Me Down

"C-co ch-chceš? Nech m-mě být!" zašeptal jsem a začal couvat ve snaze dostat se co nejrychleji z jeho dosahu.

"Auuu..." Možná nebyl až tak dobrý nápad se v mém stavu nějak moc pohybovat...

"No tak.. Šššh, nechci ti ublížit, Loui." snažil se mě Styles uklidnit. 

"J-jak ti mám věřit? A-ani nevím jak se jmenuješ. Co když jsi stejný, jako o-ostatní a dáš mi co proto hned, až se pořádně p-proberu?! N-neslyšel jsi Har-rise? Nebo jsi ho nepochop-pil? Víš, není moc dobrý nápad se se mnou bavit, jak v-vidíš..." ke konci svého proslovu jsem už skoro brečel.

Nový spolužák se na mě chvíli zaraženě díval. Potom si povzdechl a sedl si na lavičku naproti mně. Dostatečně daleko.

"Takže zaprvé, jmenuju se Harry. Za druhé, nejsem takový kretén, jako ti tři, co ti to udělali. A za třetí jsem pochopil co se snažil .. Harris jsi říkal? ...Harris naznačit a nemám s tím sebemenší problém."

Chvilku jsem nic neříkal, protože jsem se snažil zpracovat co právě ...Harry... řekl.

Zvedl se.

No vidíš, konečně mu to došlo a zdrhá od tebe. Ještě žes mu to tolikrát připomněl, že?

"Jdu do sekretariátu abych nás omluvil. Počkej tady, prosím." řekl, ještě jednou se na mě otočil a odešel.

Sakra. Sakra. Sakra!

Měl bys někam zdrhnout, Tomlinsone.

V tomhle stavu? To asi těžko.

No a co si myslíš, že se stane, až se vrátí? Vrhne se ti kolem krku a budete spolu žít šťastně až do smrti? Pche.

Nechce mi ublížit.

Jak si tím můžeš být tak jistý?

Řekl to.

Znáš ho pár minut.

Ale...

"Tak, zařízeno." vrazil Harry do dveří. "Na dnešek jsme oba omluvení."

"O-oba?" zarazil jsem se.

"Samozřejmě. Myslíš, že bych tě tu takhle.." mávl na mě rukou "nechal?"

"Vždyť mě ani neznáš. Budeš z toho mít akorát problémy." zamračil jsem se.

"Tak dost!" řekl, tentokrát rázněji. "Já se budu bavit s kým chci a kdy chci. Na ostatní se můžeš vykašlat. Mě nikdo nebude tahat k sobě a ovlivňovat. Názor si umím udělat svůj.

A teď, jestli dovolíš, rád bych ti pomohl. Tady tě ošetřovat nemůžu, takže navrhuju přesun k nám domů. Bydlím odsud kousek a navíc tu mám auto. Můžeš chodit?" zeptal se opatrně.

K němu? Domů?

No a co asi chceš dělat? Zůstat tu? A počkat na Zayna a další přestávku? Nebo jít domů? Jak asi, když neujdeš ani krok?

"Promiň, ale asi chodit nemůžu. To břicho mě vážně bolí." špitl jsem.

"Nadzvedni se trochu na lokty, prosím." usmál se na mě a přiblížil se.

Udělal jsem co chtěl a on mě chytil pod koleny a za ramena a nesl ze šatny.

"V pořádku?" optal se.

"Ano, děkuji." odpověděl jsem nesměle.

Prošli jsme ze šatny ven a zamířili na parkoviště.

Nese mě v náručí ten nejkrásnější kluk, kterého jsem kdy viděl. Navíc má o mě starost a chce mi pomoct. Co víc bych si mohl přát?

"Můžeš mi sáhnout do kapsy?" zeptal se Harry.

"C-co-cože?" zděsil jsem se.

Co po mě sakra chce?

"Mám tam klíče." protočil Harry očima.

"J-jasně."

Jen tak dál Tomlinsone. Bude si o tobě myslet, že jsi ještě větší debil, než si myslel do teď.

"Zvládneš sedět?"

Přikývl jsem, Harry odemkl a posadil mě na sedadlo spolujezdce.

"Au." sykl jsem.

"Dobrý?" optal se.

Byl v tu chvíli tak blízko. Stačilo by se trochu natáhnout a dosáhl bych na jeho rty.

"Haló, jsi v pohodě?" vyrušil mě Harry z mých myšlenek.

"Jojo, jsem dě-děkuju."

Harry se odtáhl, zabouchl dveře a sedl si na své sedadlo.

*****
Celou cestu neřekl ani slovo.

Přijeli jsme do zóny, kde byly krásné, velké novostavby. Tady bydleli jen bohaté rodiny. Ne, že bychom byli chudí, ale na takové bydlení bychom neměli.

Harry vystoupil, obešel auto a otevřel mi dveře.

"Chyť se mě kolem krku." usmál se.

Udělal jsem to, co po mě chtěl a on mě odnesl do jeho domu.

Jen co otevřel dveře, úžasem jsem otevřel pusu a zíral.

Nikdy jsem v žádném tak nádherném domě nebyl. Vše bylo moderní, sladěné do černé, šedé a bílé. Všude bylo čisto, bez různých, zbytečných lapačů prachu.

"Zavři pusu, ať ti tam nevletí moucha." zasmál se Harry.

"P-promiň. Máte to tady vážně krásné." odpověděl jsem.

"Děkujeme. Nebydlíme tu dlouho." podotkl.

"Proč jste se vlastně přestěhovali?" zajímal jsem se.

"Prr, prr. Nejdřív uděláme to, proč jsme sem přišli. Vezmu tě nahoru do svého pokoje, ano?"

Přikývl jsem. Harry mě vynesl do prvního patra a potom do pokoje, jehož dveře byly zdobeny nápisem 'PROSÍM KLEPAT!'.
Položil mě na postel.

"Dojdu pro lékárničku, hned jsem zpátky."

Když odešel, měl jsem možnost si jeho pokoj prohlédnout. Velká postel s tmavě modrým povlečením, bílá skříň, bílý pracovní stůl a světle modře vymalované zdi.

Také zde bylo velké množství knih. Všiml jsem si, že čte i klasiku. Pokud jsou ovšem ty knihy jeho.

"Přinesl jsem led a nějakou mast na podlitiny." hlásil Harry, když se vrátil.

"Ty knihy jsou tvoje?" zeptal jsem se.

"Ano, rád čtu." sedl si na kraj postele. "Můžu?" zatáhl mi za lem trička.

Já jsem přikývl, on mi tričko vytáhl.

"Ježíši Kriste, jak ti to mohli udělat?" vyvalil oči.

"Vypadá to strašně, ale neboj, není to nic, na co bych nebyl zvyklý." smutně jsem se pousmál.
Byl jsem lehce nervózní z toho, jak očima skenoval mou hruď a břicho. Samozřejmě z jeho strany o nic nešlo, ale já jsem se pod jeho pohledem necítil dobře.

"Budu ti to chladit ledem, tak se nelekni." řekl po chvilce a začal.

Jak mě tak ošetřoval, představil jsem si, jaké by to bylo, kdyby byl můj přítel. Nikdo by na mě nemohl, on by to nedovolil. Měl bych vlastní spřízněnou duši. Měl bych člověka, kterého bych miloval a on by miloval mě. Už bych nebyl na nic sám a s jeho láskou by mi nikdo neublížil. Z těchto krásných představ a dotyků na mém břiše, které příjemně chladily jsem nakonec upadl do spánku.

With your love, nobody can drag me down.

Love you M.