Made In The A.M. [CZ] L.S.

If I Could Fly

Po chvíli jsem dostal hlad, protože má výprava za snídaní skončila neúspěšně.

Zvedl jsem se z postele a vydal se, dnes už po druhé, dolů do jídelny. Tam na mě, ale čekalo nemilé překvapení v podobě mého otce, kterému sršely z očí blesky.

"Jak si dovoluješ na vlastní matku řvát?!" začal. "Uvědomuješ si vůbec, kdo jsi? Ty nejsi nic! Bez nás bys nebyl nic! My tě živíme, šatíme, dokonce i když jsi takový odporný teplouš a ty se nám takhle odvděčíš?!!" přišel ke mně a chytil mě za čelist.

"Takže ty teď hezky půjdeš do obýváku a počkáš tam na tetičku. A jestli jenom cekneš cokoliv o své.... Nemoci. Tak tě večer seřežu, jako psa, rozumíš?!" sladce se na mě usmál a konečně pustil mou bolavou čelist.

Nezmohl jsem se ani na slovo a jen jsem opravdu, jako spráskaný pes odešel do obýváku. Sedl jsem si na sedačku a snažil se moc nepřemýšlet o tom, jak přežiju dnešek.

To už toho nebylo dost?

Koukal jsem se z okna a tiše pozoroval vrabce, kteří poskakovali po trávníku.

Kdybych tak byl pták...

Neměl bych žádné starosti, nikdo by mě neodsuzoval. Mohl bych být sám sebou a každému bych byl ukradený. Kdybych mohl létat, odletěl bych pryč, daleko ode všeho a ode všech.

Zazvonil zvonek.

"Louisi, běž otevřít!" zařval na mě otec. "A tvař se mile!" zasyčel.

Došel jsem ke vchodovým dveřím a otevřel je. Už zevnitř bylo vidět, že tetička Maggie nepřijela sama.

Jako první vešla dovnitř ona.

Hodila na mě svůj kabát. "No to je dost, že jsi přišel. Máme tady venku stát hodinu, nebo co?" řekla.

Daroval jsem jí tiché 'ahoj' a čekal na ostatní členy téhle otřesné rodiny.

Další přišel strýček Fred. Vzhledově je pravý opak tety. Vysoký, hubený, s kulatými brýlemi na nose. Povahově se však vůbec nelišili.

Ten se ani neobtěžoval ztratit se mnou jediné slovo. Prostě po mně taky hodil svojí bundu a klobouk, jako bych byl jen obyčejný věšák.

Posledním členem byla sestřenka. Jmenuje se Kate a je přesný příklad ideální přítelkyně. Má velká prsa, je blonďatá, vysoká, hubená. Mně se nikdy nelíbila, bez ohledu na moji orientaci. Je sobecká, namyšlená a bezohledná. Když jsme se hráli jako malí, brala mi hračky a bila mě. Nesnášel jsem jí a ona mě. Naše nenávist k sobě nás neopustila ani teď.

Zpoza dveří jsem zahlédl boty na vysokém podpatku, ale člověk vedle ní mi doslova vyrazil dech.

Podíval se na mě a tváří mu přeběhla chvilka překvapení. Asi mě nečekal, stejně, jako já jeho. Tu ale hned ztratil a nasadil jeho tradiční povýšený úsměv.

"Ahoj Louisi." zašvitořil.

"Vy se znáte?" otočila se na něj Kate.

"Jo, jsme spolužáci." odpověděl prostě a přidal mi na hromadu i svou a její bundu.

Já jsem zůstal stát v chodbě, absolutně neschopný jediného slova. Proč ze všech lidí na světě musí zrovna on chodit s mojí sestřenicí?! Jak mám teď předstírat, že jsem na holky, když je tu on?! Určitě bude mít zase milion poznámek. Výprask mě dneska nemine.

Pověsil jsem jejich věci na věšák a dal jsem si s tím načas, abych se zdržel co nejdéle. Když jsem slyšel, že už se po mně shánějí, zabodl jsem pohled do země a přešel do jídelny, odkud už voněl oběd. Typl bych si, že to bude pečené kuře a brambory.

Ke své hrůze jsem zjistil, že jediné volné místo je vedle mého "úžasného" spolužáka. Nezbylo mi nic jiného, než si vedle něj sednout.

"Takže, Zayne, kde že to vlastně studuješ?" zeptala se máma.

"No, já vlastně chodím do stejné školy, jako tady Louis." odpověděl ten hajzl vedle mě. Kde vzal mé jméno? Kam zmizel Lewis?

"Jsme spolužáci, viď kámo?" řekl a poplácal mě po zádech takovou silou, že mi malém vyrazil dech.

Už jsem se chtěl nějak ohradit, nebo odejít, ale jakmile jsem uviděl otcův výraz, dosedl jsem na židli a přikývl.

"Že bys odpověděl alespoň slovně? Nemáš v sobě ani trochu slušnosti?" ozvala se Maggie.

"Ano, jsme." vymáčkl jsem že sebe a sklopil zrak zpátky do prázdného talíře.

"Tak abych začala nandavat, že?" zvedla se mamka a šla nosit jídlo na stůl.

Najednou jsem na noze ucítil něčí ruku. Zděšeně jsem se otočil na Zayna, ale ten dělal jako by nic.

Snažil jsem si toho nevšímat, ale jeho ruka se pohybovala až příliš blízko mého rozkroku.

"Co to děláš?'' zašeptal jsem zděšeně.

"Já? Nic." odpověděl a tvářil se jako andílek.

Rozhodl jsem se to zatím neřešit. Už mi dělal horší věci, než že mě hladil po stehně.

"A co ty, Louisi?" zeptala se Maggie. "Jak jde škola?"

Nadchl jsem se, abych odpověděl, ale v tu chvíli mi Zayn přejel rukou po rozkroku, takže jsem akorát zase trhaně vydechl.

"Neumíš mluvit?" zamračil se otec.

"J-jo, do-ehm-dobrý." vymáčkl jsem že sebe, když Zayn nepřestával se svými pohyby rukou.

Můj rozkrok na to začal pomalu reagovat. Tohle by se nemělo stát, sakra!

Nechápal jsem to. Ještě v pátek po mně řval, jak se mě štítí a jaký jsem nechutný buzík a dneska přijde se svou přítelkyní k nám domů a začne mě uspokojovat pod stolem uprostřed oběda?

V tu chvíli mě Zaynova ruka zmáčkla opravdu silně a já hlasitě zasténal. Pokusil jsem se to zamaskovat jakýmsi dávením, ale když jsem na sobě uviděl pohledy ostatních, zbledl jsem.

"Omluvte mě na chvíli," zvedl jsem se a hned jak jsem zašel za dveře, vyběhl jsem nahorů do svého pokoje a zabouchl za sebou dveře.

Sesunul jsem se na ně a snažil se uklidnit své bušící srdce.

Tomlinsone! Co to sakra děláš? Tohle není dobrý. Kruci, to že jsi na kluky neznamená, že by tě měl vzrušit hajzl, který ti dělá už několik let ze života peklo!

Zaslechl jsem kroky a proto rychle uskočil ode dveří.

Stoupl jsem si naproti nim a začal se psychicky připravovat na příchod svého rozzuřeného otce. Ten mi jistě dá co proto.

Pokojem se rozlehlo hlasité klepání.

Počkat.

Proč by otec klepal?

Vždy jen přijde nahoru do mého pokoje a seřve mě.

A zbije.

Že by to bylo kvůli naší milované návštěvě?

Když se ale otevřely dveře, malém jsem omdlel.

"Zayne?"

....if I could fly....

Líbí se vám kapitola? Děkuji za každý váš komentář.

Love you, M.