Made In The A.M. [CZ] L.S.

A.M. (2/2)

"Cože???" vykřikl jsem. "To nemůžete!!! To přeci nejde!!!" vstal jsem a chytl doktora za límec. "Nemůžete ho zabít! On není mrtvý! Nemůžete-" pustil jsem ho a složil se na podlahu. Přitáhl jsem si kolena k tělu a rozplakal se.

"To nejde. To nejde..." pohupoval jsem se dopředu a dozadu. Musel jsem vypadat jako šílenec.

"Pane Stylesi, je mi to moc líto, ale není jiná možnost. Udělali jsme, co jsme mohli." řekl doktor.
"Ne, ne, ne, ne....." plakal jsem čím dál tím víc, schoulil se do klubíčka a zacpal si uši.

"Harry." klekla si ke mně Louisova matka a odtáhla mi dlaně z uší. "Měl bys za ním jít. Potřebuje tě." zašeptala se slzami v očích.

"Odpojíme ho zítra ráno. Do té doby s ním můžete být. Můžete zůstat i přes noc." řekl lékař a pomohl mi se zvednout. "Pojďte, pomůžu vám."

*****

Celý večer jsem seděl u Louisova lůžka a mé slzy nešlo zastavit.

Přišli za mnou i Liam s Niallem, kterým zavolala paní Tomlinsonová, ale já je přes slzy skoro neviděl a navíc jsem chtěl být sám. Nikdo mi stejně nemohl pomoct.

Cítil jsem se, jako bych se měl každou chvíli rozsypat na milion kousků. Tlak v mém hrudníku se stále zvětšoval a kdykoliv jsem se podíval na jeho bledou tvář, bodlo mě v něm tak, že už jsem jen čekal, kdy mě to zabije.

Smrt bych v tuhle chvíli bral jako vysvobození.

Nechtěl jsem žít, pokud Louis také ne.

Nechtěl jsem žít, jako prázdná schránka.

Nechtěl jsem žít bez srdce, protože já jsem ho neměl. Celé mé srdce měl ten, který měl za několik hodin naposledy vydechnout a už se neprobudit.

*****

Když mé slzy uschly a žádné další už nepřicházely, lehl jsem si k němu na postel a chytil ho za ruku.

Ležel jsem bez hnutí, abych nepoškodil hadičky, které byly napojené na jeho tělo.

Ležel jsem a sledoval jeho tvář. Snažil jsem se zapamatovat si, každý její detail, stejně, jako malíř, který chce zachytit něčí krásu na malířské plátno.

Nikdy jsem nikoho krásnějšího neviděl. I přesto, že měl teď kůži alabastrovou a ozařovalo nás jen měsíční světlo, byl pořád stejně nádherný.

Jeho tmavé řasy ještě víc vynikly. Tolik jsem si přál, abych mohl vidět ty oči, ve kterých jsem se vždy ztrácel.

Jeho plné rty, které bych chtěl líbat do konce života a stejně bych nikdy neměl dost.

Hodiny ukazovaly půl jedenacté.

Nikdy jsem se nemohl smířit s tím, že za pár hodin zmizí veškeré mé naděje.

Nikdy jsem nemohl nikoho milovat tak vroucně, jako člověka, který ležel u mého boku.
Tahle noc by mohla být věčná. Chtěl bych zapomenout na čas a zemřít tady společně s člověkem, který už prý nemá na další žití nárok.

Vzpomínal jsem na den, kdy jsem ho poprvé uviděl.

Šel jsem po chodbách, pro mě zatím neznámého místa.

Nová škola.

Noví učitelé.

Noví spolužáci.

Nevím, jestli jsem na to připravený. Došel jsem až ke třídě, ke které mě ředitel poslal. Zhluboka jsem se nadechl a stiskl kliku.