Made In The A.M. [CZ] L.S.

Long Way Down

"C-co po mně chceš?" mrmlal jsem rozčileně, když Zayn vstoupil do mého pokoje a zamkl za sebou dveře.

V tu chvíli jsem si dával imaginární facku za to, že mě nenapadlo je zamknout ještě před jeho příchodem.

Zayn neřekl ani slovo, jen mi zíral upřeně do očí a stále zkracoval vzdálenost mezi námi.

"C-co to by-bylo tam dole? P-proč jsi to dě-dělal? A odkud znáš m-mojí sestřenici?" pokračoval jsem se svými otázkami.

"Moc mluvíš." zamračil se Zayn a byl už tak blízko, že kdyby chtěl a natáhl by svou ruku, tak by se dotkl mé rychle se zvedající hrudi.

"N-nech m-mě." zašeptal jsem a sklopil pohled.

"Neříkej, že se ti to nelíbilo." pokračoval Zayn a přibližoval se čím dál tím blíž. "Já totiž vidím jeden malý problém v tvých kalhotách."

Klepal jsem se jako ratlík a jen němě pozoroval jeho ruce. Jedna mě chytla, abych nemohl utéct a druhá mi začala rozpínat pásek u kalhot.

"P-proč?" zašeptal jsem roztřeseně.

"Proč to dělám? Řeknu ti tajemství, zlatíčko." řekl Zayn a začal pohybovat rukou v mých boxerkách.

"Tobě to můžu říct, protože ty to stejně nikomu neřekneš, že kotě?"

Pokusil jsem se mu vytrhnout, ale byl až moc silný.

"Nezlob!" syknul a zmáčkl mě u kořene tak, že jsem musel hlasitě zasténat.

Byl tak slizký a odporný.

"Tiše, zlatíčko. Nechceme přece, aby nás někdo slyšel." pokáral mě. "I když máš pravdu. Miluju, když je někdo hlasitý."

Přejel mi palcem po špičce a já zakňučel, jako raněné zvíře.

"Řeknu ti to, ano? Svěřím se ti se svým největším tajemstvím, protože i kdybys to někomu prozradil, tak ti nebude věřit." uchechtl se a na chvilku přestal pohybovat se svou rukou.

Byl jsem opravdu rád, protože už se mi začalo vážně špatně dýchat.
"Jsem totiž taky gay, víš? Ale nesmí se to nikdo dozvědět, protože bych skončil.... Jako ty." zasmál se.

Cože?

Gay?

On?

"A už jsem si dlouho nazašukal a ty jsi ideální." slizce se usmál a začal být opravdu hrubý, takže jsem se neudržel a byl tak hlasitý, že to museli slyšet i sousedi.

"Co se to tam děje?" zaburácel najednou hlas z chodby.

Než jsem se stačil vzpamatovat já nebo Zayn, tak vtrhl do pokoje otec. Odemkl si náhradním klíčem.

Pohled na nás ho musel opravdu zarazit, protože na několik vteřin pouze stál mezi dveřmi s otevřenou pusou.

"Díky bohu, že jste tady, pane Tomlinsone!" zaječel Zayn, který se z nás vzpamatoval jako první.

"Váš syn," hodil po mně pohledem, "mě začal ve chvíli, co jsem ho sem přišel zkontrolovat, sexuálně obtěžovat!" vřískal jako pavián a já absolutně nechápal.

Tohle je vážně absurdní.

Otec mu to stejně neuvěří. Vždyť ta situace je úplně jasná. Je vidět, že to bylo obráceně.

"Pane Malik, já se za něj omlouvám! Víte, in je nemocný. Víme to už nějakou dobu, ale asi jsme měli vážně začít uvažovat o léčbě už dřív, než by došlo k takovéhle ...situaci." začal se omlouvat můj otec.

"Ale tati..." zavzlykal jsem přes slzy, o kterých jsem ani nevěděl, že se mi spustily.

"Ticho! Ty nejsi můj syn! Jsi akorát zrůda, která se ještě ke všemu sápe po každém, kdo mu přijde do cesty!" zařval a já jen hystericky brečel.

"Prosím, pane, pojďte od něj." zavrčel otec.

Zayn se otočil a ještě než odešel po mně hodil vítězoslavný úsměv.

Táta za sebou zabouchl dveře a zamkl. Pak na mě ještě zaburácel, že si to spolu vyřídíme a odešel.

Vždyť jsem za to vůbec nemohl!

Nemůžu za to, co se stalo!

Vzal jsem sklenici, co jsem měl postavenou na stole a mrsknul s ní o protější zeď.

Všechno je tak nespravedlivý!

Začal jsem rozbíjet všechno, co mi přišlo pod ruku. Květináč, sošky,... Všechno letělo buď na podlahu nebo na stěnu. Každá věc se o ní roztříštila, stejně tak, jako jsem se já tříštil uvnitř.

Má tohle všechno vůbec cenu?

Má vlastně cenu žít, když mě nenávidí vlastní rodina?

Když mi všichni akorát ubližují?

Kdy je nejvyšší level zoufalství?

Kdy člověk pozná, že je čas to vzdát?

Zvedl jsem se ze země a došel jsem ke střepům že sklenice.

Vzal jsem jeden z těch větších a zvedl jej do ruky.

Přes slzy jsem skoro neviděl.

Už nesčetněkrát jsem uvažoval o sebevraždě. Tohle byla poslední kapka. Navíc už nemám ani Harryho a nikdy ho mít nebudu. Není tady žádná šance, že by to mohlo být jinak.

Podržel jsem střep mezi dvěma prsty a přiložil ho k zápěstí.

Hluboce jsem se nadechl a popotáhl.

Zápěstím mi vystřelila řezavá bolest a okamžitě mi z něj začala téct krev.

Bod, odkud není návratu.

Teď je příliš pozdě otočit se.

A teď padám.

Je to odtud dlouhá cesta dolů.

Prosím, nezabijte mě. Love you, M.

Point of no return
Now it's just too late to turn around
I tried to forgive you
But I struggle 'cause I don't know how
We built it up so high
And now I'm falling
It's a long way down
It's a long way down
from here.