Made In The A.M. [CZ] L.S.

What A Feeling

Strávil jsem v nemocnici už týden a dnes bych se měl vrátit domů. Jenže ... Mám se vůbec kam vrátit?

Za celou dobu u mě nikdo z rodiny nebyl. Vlastně vůbec nikdo. Harry se už neukázal.

Zajímalo by mně, jaký je to pocit mít po boku někoho, kdo by mě držel v náručí a nehnul by se ode mě ani na krok.

Každý den ke mně chodil Liam a povídal si se mnou. Je to vážně skvělý chlap. Nenutil mě mluvit o Harrym nebo o rodině, prostě jen přišel a choval se, jako kdyby byl kamarád, co mě přišel navštívit. Byli jsme si k sobě věkově dost blízko. Liamovi je 26. Doktoři řekli, že jsem fyzicky naprosto v pořádku. Měl jsem sice dost problém jim vysvětlit odkud jsou veškeré podlitiny, co na těle mám, ale nakonec mi moji historku o pádu ze schodů uvěřili.

Každý den jsem si zapisoval do bloku, který mi Liam dal. Stal se z něj můj nejlepší kamarád. Pokaždé, když jsem ho otevřel a udělal první tah propiskou, jako by ze mě všechny starosti a smutky opadávaly. Jsem teď mnohem vyrovnanější.

Liam, jako můj psycholog, se mi sice do zápisků nedíval, ale na vizitě ostatním doktorům řekl, že se můj psychický stav lepší a že už mě mohou z nemocnice propustit a dneska mělo mé propuštění nastat. Bylo mi řečeno, že mě musí vyzvednout rodič nebo zákonný zástupce, takže jsem jen ležel a čekal.

Zrovna jsem si kreslil nějaké skicy, když se rozlétly dveře od mého pokoje a dovnitř vtrhl nejdřív můj otec a za ním Fizzy.

Trhl jsem sebou, protože mě vylekali. Zaklapl jsem blok, rychle jsem ho schoval a potom na ně upřel pohled.

Chvíli jsme na sebe jen koukali a nic nedělali. Potom se ale stalo něco, o čem se mi nezdálo ani v těch nejdivočejších snech.

Fizzy se rozplakala a vrhla se mi kolem krku.

"Lou-isi, bra-tříčku. Jse-em tak rá-da, že j-si v po-řádku." vzlykala do mého ramene a smáčela mi svými slzami tričko.

Já jen seděl a nebyl schopný slova.

"T-o by-lo tak hro-zné, když j-sem při-šla k tobě d-o po-ko-je a tys t-am le-žel ve stře-pech a z-e zá-pěstí t-i te-kla kre-ev." vzlykala dál a celá se třásla.

V tu chvíli, jako by mým tělem projel blesk. Zatmělo se mi před očima a já viděl sám sebe v mém pokoji, jak ležím u zdi a v ruce svírám střep. Svírám ho, jako by mi mohl zachránit život, ale přitom mi krev, tekoucí z rány, kterou způsobil, život ubírá. Slyším klepání a dveře se otevírají. Fizzyin pohled padne na mé nehybné tělo a její tvář zbledne. "Mami! Tati!" křičí. Dál už je jen tma.

Byl to jen zlomek vteřiny, ale tenhle obraz mě přinutí zamyslet se, jak blízko ke smrti jsem vlastně měl.

Pevně jsem sevřel Fizzy v náručí a neměl sám daleko k slzám.

"Tak dost." pronesl rázně otec. "Fizzy, běž od něj, nebo ještě něco chytíš."

Oči se mi začaly plnit slzami, ale když jsem uslyšel Fizzyin vzlyk, jen jsem se zhluboka nadechl a ještě víc jí ve svém objetí stiskl.

Dneska se už nevzdám. Budu silný a nebudu se před otcem třást, jako ratlík! Minule to zašlo moc daleko!

"Fizzy, slyšela jsi mě?" zavrčel otec výhružně.

"Myslím, že tě slyšela dost dobře a očividně má narozdíl od tebe city!" řekl jsem mu odhodlaně.

"Cos to řekl? Jak se opovažuješ?" zařval na mě otec a už se napřahoval, aby mě mohl uhodit do tváře.