Made In The A.M. [CZ] L.S.

Walking in the Wind

Když jsem vyšel ze sprchy, našel jsem Harryho, jak sedí na zemi v tureckém sedu, v ruce má hrneček s čajem a kouká se z okna.

Tiše jsem se k němu dostal a sedl si vedle něj. Trošku sebou trhl, ale jinak neřekl ani slovo. Vzal jsem si i svůj hrnecek, který tam na mě čekal a pustil se do čaje, na který jsem dočista zapomněl.

"Máš rád hvězdy?" zeptal jsem se ho.

"Věřím v ně."

"Jak to myslíš?" zajímal jsem se.

"Každý má vlastní hvězdu. Ty, které jsou jasnější, ty jsou lidí, kteří to neměli v životě úplně jednoduché. Vidíš tyhle dvě?" ukázal na dvě jasné hvězdy, které byly vedle sebe.

Přikývl jsem.

"To jsme my dva. Vidíš? Jsme ji už od pradávna souzeni. Kdykoliv budeš sám, stačí se podívat na nebe. Naše hvězdy na tebe budou dohlížet."

"Ale co Stella?" otázal jsem se opatrně.

"Její hvězda vedle té mé taky byla. To ale nebyly tak jasné. Když zemřela, ta její zmizela úplně."

"A ta tvoje se rozzářila." pochopil jsem.

Přikývl.

"Zítra odjíždím." řekl s očima stále přilepenýma k nebi.

"Cože? Kam? Proč?" otočil jsem se na něj.

"Jedeme na dva týdny do Francie." konečně odlepil oči od oblohy. Jeho oči ve světle měsíce zvláštně zářily.

"Na dva týdny?" draly se mi slzy opět do očí.

"Loui. Zlatíčko." přitáhl si mě Harry blíž k sobě. "Je to jen dva týdny. Já se zase vrátím. Slibuju ti, že se vrátím."

"Zrovna teď musíš odjíždět?" vzlykal jsem.

"Proto jsem tak chvátal s tím, abych ti řekl o Stelle. Bál jsem se, že když zmizím a vrátím se až za čtrnáct dní, nebudeš se mnou chtít mluvit." hladil mě po zádech.

"Co tam? Co je ve Francii?" ptal jsem se.

"Jedeme tam s rodiči na dovolenou. Nedá se to přehodit. Je mi to moc líto." opřel si bradu o mé rameno.

"V kolik odjíždíš?"

"V jedenáct ráno."

"Pojď spát." odložil jsem hrneček. "Ráno moudřejší večera."

Harry mě napodobil a lehl si za mě do postele a obejmul mě.

Usínal jsem s pocitem, že na světě přeci jen existuje někdo, kdo mě miluje a komu na mně záleží.

*****
Takový krásný sen. Byl v něm Harry a všechno bylo v pořádku.

"Louisi, vstávej." pohladil mě někdo po tváři.

On to nebyl sen?

"Hazz?" odlepil jsem od sebe oči.

Harry se pousmál nad mou přezdívkou. "Budu muset jet." řekl smutně.

V hlavě mi bliklo, co mi v noci řekl. Francie!

Smutně jsem sklopil hlavu.

"Nebuď smutný Loui, je to jen čtrnáct dní. Budu ti každý den psát a volat." políbil mě na čelo.

"Kolik je hodin?"

"Devět. Vzbudil jsem tě dřív. Myslel jsem, že bychom se ještě mohli projít."