Čokoládové řezy

2. Sólo tango na plese

 J: Když jsem po příchodu na ples scházel po schodech dolů z šatny, přemýšlel jsem, jak tenhle zatracený ples zase skončí. Ale to co se ten večer událo, jsem ani ve snu nečekal.
Přibližoval jsem se k známému hloučku našich děcek a byl jsem čím dál tím nervóznější. Hmm, Henriet tu ještě není. Rozběhl jsem se jejich směrem a vrazil doprostřed kruhu.

„Dámy a pánové, mistr dorazil!" předvedl jsem nejlepší pózu, která mě zrovna napadla. Chvíli jsem stál uprostřed jako něco mezi Batmanem a Supermanem. Po chvíli mě se smíchem odstrčili stranou. Takových pět minut jsme debatovali, vlastně ani nevím o čem. Najednou se z poza rohu mihlo něco žlutého. Moje nervy začaly opět pracovat naplno. Žlutá postava se svým ocáskem dorazila k nám. Vykouzlil jsem ten nejsladší úsměv, i když mi moc do smíchu nebylo. Obě se začaly okamžitě smát. Zamračil jsem se. Všimly si mého udiveného výrazu a na vysvětlenou se začaly smát ještě víc a odkráčely pryč. Ze sálu se ozval známý hlas, hovořící do mikrofonu. Pomalu jsme se všichni vydali jeho směrem. Super, opět je tu televize, dokumentující ples nadějných středoškoláků – to aby se babičky mohly kochat opilostí svých vnoučat. Zatímco taneční mistr, pan lektor všech možných tanců, stál na pódiu a odříkával svůj úvodní proslov o tradici valčíku, kameraman se mohl přetrhnout, aby ho zabral ze všech možných úhlů, aby se babičky mohly kochat i jím.

Světla zhasla, diskokoule házela odlesky po celém sále a ples oficiálně započal zahajovacím tancem. Viděl jsem Damiána, jak vede Noru na taneční parket. Upřímně mi jí bylo celkem líto. Damián není moc dobrý tanečník a ještě k tomu představa tančit s ním tělo na tělo. Ta představa se mi hnusila. Stačilo mi, že s ním musím sedět každý den v lavici. Vstal jsem a nervózně se vydal k Henrietě.

„Smím prosit?"

„Jasně." odvětila mi s širokým úsměvem. Takovou reakci jsem vůbec nečekal. Po druhém tanci jsme si šli vyčerpané sednout. Pořád jsem se nemohl donutit to už konečně udělat a to jsem to trénoval celé odpoledne. Proč bylo mluvení najednou tak těžké?

„Jonášku, co se děje? Proč jsi tak strašně nervózní?."

Doufal jsem, že si toho nikdo nevšimne, „Nic." odvětil jsem.

„Hele, já to vidím, něco s tebou je. Řekni mi to."

„Uhm, fajn řeknu ti to, ale můžeme jít ven?"

„Jasně, jdeme, jen to řeknu Noře, ať mě pak nehledá." odběhla někam mezi tančící lidi a moje nervy byly napnuté až k prasknutí. „Tak pojď, jdeme." popadla mě za ruku a táhla mě za sebou ven. Došli jsme k lavičce, dál jsem Henriet sako, jak se klepala v těch skoro neviditelných šatech zimou. Najednou mě praštila do hrudi a já tvrdě dopadl na lavičku. Cítil jsem se hrozně při pohledu na její obličej, ve kterém se zjevilo nadšení a zvědavost z toho, že se zase dozví něco pikantního z mého života. Provinile jsem sklonil hlavu a zahleděl se do země. Předpokládal jsem, že se nervne a začne po mě křičet, jak to má ve zvyku, když jí nechci něco říct, ale překvapivě si místo toho dřepla na extrémně vysokých podpatcích, a naše obličeje tak byly ve stejné úrovni.

„No tak, co se děje? Řekni mi to prosím, možná ti mužů pomoct." už jsem to nemohl vydržet. Prudce jsem zvedl hlavu. Možná až moc prudce, protože se na mě nechápavě se zábleskem zděšení podívala. Asi jsem musel vypadat fakt utrápeně. Teď mi to všechno ovšem bylo jedno. To že přejemnou skoro klečela, mi to hodně usnadnila. Popadl jsem jí za hlavu a políbil ji. Byl to jen okamžik, ale doba, než se mé rty dotkly těch jejich, mi připadala jako věcnost. Odtáhl jsem se a pohlédl jí do oči, které na mě zmateně zíraly. Byla celá ztuhlá a vůbec se nehýbala. Sklopil jsem hlavu zpět k zemi. Z ničeho nic se zvedla a odkráčela pryč. Nedokázal jsem rozeznat, jestli brečí nebo je naštvaná. Nechápal jsem její reakci. Proč nic neřekla? Aspoň mi měla dát facku, nebo něco. Rozběhl jsem se za ní. Dostihl jsem ji zrovna, když vcházela dovnitř budovy prosklenými dveřmi.