Čokoládové řezy

23. Voňavá koupel

J: Ráno mě bolelo celé tělo. Tvrdá pelest, horko pod jedním spacákem a Damiánovo tělo neustále mě tlačící na okraj postele – nebylo divu, že jsem byl mírně mrzutý. K horšímu přispěla snídaně. Dva oslizlé párky vyválené v hořčici a chleba nasakující mastnotu. Bylo mi špatně, jen se mi talíř dostal do ruky. Damián neprotestoval, očividně snědl všechno především, když měl dobrou náladu. Usmíval se na celé kolo a jeho stále pomačkaný obličej pokrývaly černé chloupky rašícího strniště.

„Nebudu se ani ptát, jak jste se vyspali." pozdravila nás Henriet, sedající si ke stolu, „Vypadáte oba na vrcholku blaženosti."

„Já jsem se vyspal úžasně!" culil se na celé kolo Damián a Nora překvapením z jeho nadšení zamrkala.

„Už dlouho jsem neměl tak dobrou náladu!" cpal si do pusy třetí párek, který původně ležel na mém, netknutém talíři.

Henriet se uchechtla a hodila po mě zvláštní pohled. Ani těm dvěma nebylo moc do jídla a tak se Dami zvládnul nacpat čtyřmi párky a asi tunou hořčice.

„Jsi si jistý, že vás ta loďka uveze?" rýpla do Damiána Nora, když hltal přeslazený čaj.

„Musím to nějak vyvážit!" vyjeknul celý se usmívající, očividně ho celá situace sjíždění řeky bavila.

„Vilma má tak 130 kilo, já asi 80, a bude přece sedět vepředu." zasmál se a plácnul se do stehen. Henriet vyprskla smíchy taky a ani mě se nepodařilo zadržet chechtání.

Představa Damiána soukajícího se do lodi s onou obří zadnicí, byla nepředstavitelná.

Jenže představovat jsme si nic nemuseli. Do deseti minut se ukázalo, že Damiánovo počínání u snídaně bylo více než vhodné. Vilma se prvně nasoukala do plovací vesty, popadla pádlo a začala se rvát do zadní části loďky. Všichni na břehu čekali, kdy skončí ve vodě.

Ovšem Damiánův výraz vypadal, že ho ani tenhle plejtvák nevyvede z míry. Usmíval se na celé kolo, a když popadl své pádlo, plácl mě s ním po zadku. Samozřejmě, to viděli všichni, což naopak, nepřidalo na mé náladě. Nabručeně jsem po něm hodil vražedný pohled a jeho zazubení nazpátek bylo příšerně sladké. Zbytek třídy to pobavilo o to víc.

Pomalu se začal soukat do zadní části jejich loďky, neušlo mi, že naschvál loďkou houpe, což Vilmu přivádělo k šílenství a Henora se málem udusila smíchy.

Přišla řada na nás. Henriet ve své myslivecké výbavě vypadala komicky. Hnědý klobouček a khaki kraťasy k ní absolutně neseděly a čekal jsem, že nás utopí v první zatáčce.

Jenže jsem se mýlil. Jediným problémem v naší loďce jsem byl já sám a Henriet si to očividně dost užívala. Po asi deseti minutách stálého kymácení se rozhodla, že si vyměníme místa. Tudíž jsem jako jediný muž ze třídy seděl vepředu, zatímco Henriet s naprostou bravurností ovládala loď.
Konverzace mezi námi vázla, především proto, že se Henriet jen smála mému strachu z veškerého hmyzu. Když ti komáři byli prostě otravní!

***

D: Druhý den vodáku byl doslova příšerný. Zažil jsem snad nejhorší dopoledne v mém životě. Ta holka přede mnou nikdy nepřestane mluvit a navíc, její tanga jsem vidět také nepotřeboval. Docela rychle jsem pochopil, že pro Vilmu znamená dotknutí se vody v řece smrt. Chuděra nikdy nepochopila, že s tou loďkou kývám naschvál, jen abych ji umlčel. Dokonce přestala zcela pádlovat a uvelebila se tak, že se mohla opalovat, což nemělo zcela příznivé následky. Ať jsem pádloval jakkoliv, s jejím zadkem to nepohnulo, tudíž jsme kroužili v jednom místě. Po pár minutách jsem to vzdal a natáhnul se ke slunci taky.
Jenže další problém nastal ve chvíli, kdy jsme se měli z loďky vyškrábat na břeh. Vilma reptala, že nejsem žádný džentlmen a fňukala, že jí nepomůžu. Před zraky všech jsem z lodě vylezl, stoupl si na suchý břeh a natáhl se k pomoci. Jenže kdo by to čekal! Místo nabídnuté záchranné paže jsem ji veškerou svou silou žduchl do vody.