Čokoládové řezy

19. Znovu na pánech, totiž na dámách

J: S ne příliš velkým nadšením a řvoucím kufrem na kolečkách jsem se kodrcal po vydlážděné cestičce vedoucí ke škole. Nesnáším, když mam plné ruce tašek a musím se někam táhnout autobusem a potom navíc ještě pěšky. Lidi vždycky blbě civí, jako bych byl nějaký růžový jednorožec, co za sebou táhne vozík plný bonbónů.

Jak jsem se tak podrážděně táhl směrem ke škole, kde už byl přestavěný ten nejstarší a nejodpornější autobus, jaký jsem kdy viděl, všimla jsi mě skupina lidí ze třídy a nadšeně čekali, než dorazím až k nim. Všichni byli nadmíru nadšení z nadcházející cesty a chlubili se, kolik kdo s sebou nemá tašek plných chlastu.

Znechuceně jsem se odebral ke schodům, abych si na ně mohl sednout a v relativní tichosti mohl rozjímat o tomto dementním výletu. Vzhledem k tomu, že jsem včera asi půl hodiny vykřikoval na celý barák, že na ten vodák prostě pojedu a je mi úplně jedno, že si na mě máti vymyslela nějaké stupidní domácí vězení, jsem už zkrátka nemohl couvnout. To jsem ovšem ještě netušil, že mi záhy přijde zpráva od Damiána, že nikam nejede. V tu chvíli jsem absolutně nevěděl, co mám dělat. Prý ho to strašně mrzí a ubíjí. Své náhlé rozhodnutí odůvodnil tím, že si jeho úchylná babička zlomila nohu a on se o ni bude muset postarat. Měl jsem v plánu ho totálně dořvat tím nejhorším způsobem, ale po chvíli přemýšlení a uklidňování mi došlo, že on za to vlastně vůbec nemůže.

Každopádně teď tu sedím jak nějaké prase čekající na porážku, protože nic jiného mě asi ani nečeká, když nastoupím s tou bandou opic do autobusu.

Z ničeho nic se přede mnou objevila Nora a začala něco plácat. Zprvu jsem nechápal, co po mně vlastně chce. Divoce kolem sebe rozhazovala rukama a na obličeji měla usazený velmi zvláštní výraz. Šlo vidět, že se snaží vypadat nezaujatě a znuděně. Ovšem viděl jsem na ní, že se usilovně snaží skrývat nadšený úsměv. Nechápal jsem to. Když jí po chvíli došlo, že nemám absolutně vůbec zájem o to ji jakkoli vnímat popadla mě na zápěstí a s nutnou dávkou úsilí mě vlekla ke dveřím do školy. Vzhledem k tomu, že mi bylo všechno momentálně úplně jedno, tak jsem za ní bez většího vzdoru kráčel a mezitím pochytil něco ve smyslu, že musím pomoct s nějakými rafty, co jsou ve skladě. Po chvíli jsem si uvědomil, že místo toho abychom šli do již zmíněného skladu, mě Nora vehementně táhne k holčičím záchodům, kde už na nás čekala před dveřmi Henriet.

„Ale Noro, sklad je přece jinde. Hej co se tu sakra děje. Pusť mě přece už!"

„Sklapni ty hlupáčku," štěkla po mně a táhla mě za sebou ještě silněji. Když jsme dorazili až k Henriet, pustila mě a já na ně nechápavě zíral s narůstající naštvaností. Obě měly vítězoslavný výraz.

„Tak co myslíš, bude vražda?" pohlédla Henriet na Noru a moje podráždění bylo na nejvyšší možné úrovni. Začal jsem postupně rudnout vzteky.

„Co to tu kurva vy dvě zase nacvičujete?" vyjekl jsem. Jako by nestačilo, že mě naštval Damián.

„Rozhodně!" odpověděla Nora na Henrietinu výzvu s dávkou pobavení v hlase, když mě prostrkávaly dveřmi dovnitř. Dveře se za mnou zabouchly a já se ocitl uprostřed dámských záchodů.

„Do háje, já vás asi vážně zabiju! Do prdele s vámi všema! Okamžitě mě..." chtěl jsem se bránit.

V tom jsem zaregistroval něčí smích. Vyhlédl jsem a uviděl ho, jak přede mnou pobaveně stojí ukrytý napůl ve stínu.

„Ahoj zlato."

***

D: Netrpělivě jsem vyčkával ve stínu dámských záchodů. Absolutně jsem netušil, co se bude dít, a měl jsem nervy na dranc. Asi tak před půl hodinou, když jsem stál před školou a poslouchal, jak Henora s totálním nadšením spřádá ďábelský plán uvrhnout mě na záchody, jsem byl dosti nadšený z toho, co ty dvě dokáží vymyslet. Ovšem teď už jsem tak nadšený nebyl.