Čokoládové řezy

29. Sáčky do koše

D: Jonáš se k ohništi vrátil v ještě horším stavu, než odcházel. Bohužel mi zase odmítal říct, co se stalo a proč si ho třídní zavolal, takže do sebe jen kopnul pořádnou dávku vodky, popadl Henriet za ruku, vytáhl ji na nohy a naprosto ignoroval nechápavé pohledy všech okolo.

„Jdeme tančit?" zasmála se Henriet, jako by se nic nedělo a ovinula se mu kolem krku.

„Vždyť nemáte hudbu." ozval se kdosi. Jenže to by nebyl třídní, který se zrovna vracel zpět k ohništi, aby něco nevymyslel. Přes rameno měl hozenou kytaru a usmíval se s flaškou jeho kubánského rumu v ruce na celé kolo. Nora byla s Liborem bůhvíkde a možná i díkybohu. Libor o ní básnil už nějaký ten pátek, a i Henriet se zmínila, že se je snažila dohodit – jak překvapující.

Spustilo se táborákové brnkání na kytaru a hlasy přidávající se ke zpěvu klasických táborových písniček. Dění kolem bylo úsměvné. Třídní se svým obrovským slamákem s bambulkami brnkal vcelku falešně a spíše řval, než zpíval. Henriet se podivně houpala úplně mimo rytmus i melodii s Jonášem momentálně ověšeným kolem jejího krku. Alan se mračil. Zuzana vypadala, že bude zase zvracet – ta holka opravdu nemá výdrž.

„Teda!" ozvalo se najednou za mými zády. „Vy jste se nějak rozjeli."

Otočil jsem se, stála tam Nora (zase celá od bahna a větviček) ruku v ruce s Liborem, který byl nepřekvapivě stejně přírodně oděn.

Věnoval jsem jim oběma úsměv a dál sledoval dění u ohniště. Nora se přidala k tanci a doslova odtrhla Henriet od Jonáše, který se tak ocitl sám a bez opory na volném prostranství. Nevím kolik toho za tu chvíli stihl vypít, ale vypadal už pěkně malátně.

I když nerad, vstal jsem a šel jsem ho podepřít, čímž jsem bohužel zkazil jeho medúzoidní tanec. Okamžitě mě objal a začal velmi hlučně šeptat do ucha cosi absolutně nesrozumitelného. Chtěl jsem ho odtáhnout zpět na kládu, takže by se posadil dřív, než oba skončíme na zemi, ale můj plán přerušil, když na sebe znovu strhl všechnu pozornost doslovným sesypáním se na zem. Nora se samozřejmě hlasitě smála, Henriet se okamžitě přidala a třídní přestal hrát na kytaru.

„Damiane, vezmi ho prosím tě pod studenou sprchu." Řekl jen klidně a znovu labužnicky upil rumu.
Sesbíral jsem zabahněného Jonáše ze země, hudba začala zase hrát, ozval se dávící reflex a cesta do koupelen byla jasná. Neprotestoval, nechal se táhnout do společných umýváren, kde jsem ho s mírnými obtížemi nacpal pod jednu ze sprch a dřív, než jsem na něj pustil proud ledové rezavé vody, mě chytil za kotník a pronesl velmi rázné „Chci tě!".

Chvíli jsem na něj koukal: seděl opřený o zeď, stále mě držel za kotník a s očima pevně upřenými na můj výraz, čekal na odpověď. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo po něm skočit. Obkročmo jsem si sedl na jeho klín a spíše než líbáním, bych to nazval opileckým olizováním všeho, co se v tu chvíli naskytlo.

Rval ze mě mikinu i tričko, já jsem se jen marně snažil rozepnou jeho opasek. Lapal po dechu a rudnul. Odhodil jsem jeho ruce, rychle ze sebe svlékl mikinu i tričko naráz, odepl jeho opasek a nastala odmlka.

Koukali jsme na sebe a prudce oddechovali.

„Ve společných sprchách?" zeptal se se zvláštním úšklebkem.

„Ty jsi začal."

„A taky hodlám pokračovat." chytil můj obličej do dlaní a tentokrát mě začal pomalu a na jeho poměry něžně líbat. Využil jsem neočekávaného a kousl ho. Zatáhl mě tvrdě za vlasy, čímž mě držel v šachu. Provokativně jsem se na něj usmál. Přitáhl si mě zpátky a celý líbací proces začal na novo.