Čokoládové řezy

26. Detektivka z krve a jehličí

Má drahá čokoládová kuřátka, neskonale mě těší vaše přízeň. I přes dlouhé pauzy nastávající v tomto nekonečnem příběhu, je vás tu stále moc, což mé, již taky čokoládové srdce, naprosto roztápí. 
30. místo v kategorii romance... To je zkrátka neskutečný výkon zejména pro homosexuální příběh. 

Děkuji vám za veškerou přízeň, hodnocení i komentáře. Nechť ať je nás více sladící si život tímhle komickým přitepleným zákuskem! :3 

_________________________________________

D: Když jsme s Norou konečně odnesli všechny věci do kuchyně a vyslechli průpovídky kuchařek, vydali jsme se hledat naše skvostně zuřící duo. Oba nás oplývala dobrá nálada, a tak jsem nějak doufal, že se i ti dva dali také na nějakou barevnější vlnu. Ovšem, tohle snění trvalo do chvíle, než jsme oba zaslechli hádající se hlasy.

„Tak proč za ním pořád lezeš? Jen nemůžeš skousnout, že mě chce." řekl jednoznačně Henrietin hlas a oba jsme s Norou vydedukovali, že se ozývá ze spodního patra.

„Fakt jsem netušil, že jsi až takhle blbá!" zakřičel Jonáš a v tu chvíli jsem otevřel dveře umýváren.

A pohled, který se mi naskytl, mě málem položil do kolen. Henriet zuřivě líbala zrzka, ten se vůbec nebránil, ba naopak, nesnažil se vůbec o nic.

„Co to má kurva znamenat?" vydechl jsem zděšeně. V tu chvíli Jonáš Henrietu doslova odhodil a vyděšeně se podíval našim směrem.

„To si děláte prdel!" pronesla Nora, která vypadala snad ještě zděšeněji než já samotný.

„Dami..." zašeptal Jonáš a dal se na útěk. Můj pohled tak utkvěl na Henriet, která ležela na zemi a oba lokty měla od krve.

„Co se tady sakra děje!" vyjekl jsem, když mi došlo, co se právě stalo. „Čekám vysvětlení!"

„Běž ho hledat idiote!" zaječela Henriet se slzami v očích, ale to už se jí Nora pokoušela zvednout ze země. „Na co sakra čekáš, běž ho najít!"

Už jsem na nic nečekal. Vyběhl jsem z budovy a rozhlížel se všude okolo. Samozřejmě, že nikde nebyl. Jeho schopnost, ztratit se kdekoliv, byla momentálně opravdu na škodu. Co si sakra myslel. Co se sakra stalo?! Tolik otázek a žádná odpověď.

Bloudil jsem kempem až jsem to v naprostém zoufalství vzdal. Tady určitě nebude. Jenže na jedné straně byla řeka, do té by určitě neskočil, zas tak blbý nebyl. Na druhé straně byl les, přes který se chodilo do vesnice. Neměl jsem na výběr. Rozběl jsme se k lesu a doufal, že ho v tom obrovském davu stromů najdu.

Vytáhl jsem mobil z kapsy a snažil se mu dovolat, ale marně. Nebyl dostupný, což znamenalo, že buď má mobil vybitý, nebo ho prostě vypnul. Skvělé! Docházely mi nápady. Křičel jsem na celé kolo, až se mi z toho vrhly slzy do očí. Co když se ten zmetek opravdu ztratí? Je neschopný se orientovat ve škole, natož to v lese! Ještě ke všemu se začínalo stmívat. Mé zoufalství přerostlo v paniku. Opřel jsem se o kmen stromu a snažil se vůbec dýchat. Měl jsem o něj zatraceně velký strach. Brečel jsem a popadal dech. Byl jsem v šoku, zmatený a vyděšený.

„Damiáne?" ozvalo se za mnou. Rychle jsem se sebral na nohy a otočil. Stál tam. Vypadal udýchaně a zpoceně. Nejspíše taky běžel. Z jedné ruky mu tekla krev. Takže dal pěstí nějakému chudáku stromu. Klasický zrzek.