Čokoládové řezy

25. Démon s dezinfekcí

D: Tohle už opravdu překročilo všechny meze. Vždycky se snažím tolerovat to, jaký je Jonáš cholerik, jenže i mé vědro jednou přeteče. Zuřivě jsem se snažil namačkat všechny své věci do krosny a nějak se uklidnit, abych nevybouchl a nešel chytit Henriet pod krkem. Nějaké tušení mi říkalo, že ti dva něco provedli a že se mi to líbit nebude.

Vyšel jsem ze stanu s krosnou plnou namačkaného oblečení a ručníkem přes rameno. Nebudu s ním v jednom stanu! Najednou jsem se zarazil. Stál přede mnou Alan. A stál s velmi zvláštním výrazem, jako by něco tušil a jen se chtěl ujistit, že je to pravda.
„Chceš něco?" vyjel jsem po něm.
„Ne. Vůbec nic. Užijte si cestu do města." uchechtl se v odporný posměšek. Ještě to mi tak chybělo. Takhle opice strkající čumák do cizích věcí.

Zabral jsem si jeden z prázdných stanů a hodil si věci dovnitř. Výborně, teď už se jen vrátit pro spacák a karimatku. Jenže to bych nesměl potkat Jonáše rozčíleného ještě víc než předtím, jak křičí do mobilu u ucha, až ten chudák stroj musel utrpět nějakou újmu. Nechal jsem ho být. Tohle vypadalo vážně i bez mého odposlechu. Vzal jsem poslední věci ze stanu a při cestě zpět do nového útočiště jsem potkal rozzuřenou Noru. Ještě tahle blonďatá pipka přibude do vražedného spolku, skvělé.
„Henriet se mnou odmítá mluvit, musíš jít se mnou do toho města ty." poručila a bez jakýchkoliv ohledů mě popadla za zápěstí a táhla od stanů pryč.
„Hele, proč nemohl jít Jonáš?!" vyjel jsem po ní na obranu. Fakt se mi na pětikilometrovou túru jít nechtělo.
„Protože mu už deset minut volá jeho psychopatická matka a já se s ním nehodlám dohadovat!" zaječela a očividně se situace dostala do absolutního extrému. Neprotestoval jsem a vydal se přímo za ní. Vlasy si ráznými pohyby svázala do jakéhosi chuchvalce, co měl být asi drdolem. Po chvíli chůze se uklidnila a začala zase normálně mluvit.
„Promiň, že takhle ječím."
„To nic. Chápu to." dodal jsem vcelku tiše. To už jsme šli bok po boku lesní cestou k nejbližší vesnici.
„Když já těm dvěma vůbec nerozumím. Nechápu, co to jako dělají."
„Upřímně, fakt jsem si myslel, že si vy holky říkáte všechno." užasl jsem.
Tohle jí rozesmálo. „Jo, většinou no. Ale když se Henriet rozhodne, že je na tajné misi, tak s ní nehne vůbec nic."
„To je jako když se Jonáš rozhodne, že něco dělat nebude. Ani kdybys po něm balvanem hodila." smáli jsme se oba. Proč jsou holky jiné, když nemají po boku svou druhou kuřecí půlku?
„Třídní je fakt idiot. Ne že by se mi do té podělané kapličky s kouzelnou vodou chtělo. Ale ani tak mě nemusel potrestat."
„Kouzelnou vodou?" nechápal jsem, o čem to mluví.
„Jo!" mávla rukama nadšeně do vzduchu. „Když se té vody napiješ, tak do roka a do dne otěhotníš. A když jsi muž..."
„Když jsi muž," skočil jsem ji do řeči. „Tak se nic nestane, i když věřím, že u Jonáše by zcela jistě nastala nějaká výjimka."
Zase se rozesmála. Takhle nám ta cesta začala vcelku utíkat a najednou jsem byl rád, že jsem na chvíli bez Jonáše.

Když jsme konečně došli do vesnice, trochu nás oba omylo. Bylo tu jedno náměstíčko, na něm už pár let nefungující fontána, Vietnamská všehochuť, řeznictví a sámoška. Nora vytáhla mobil a okamžitě začala fotit. Včetně selfíčka se mnou a později i selfíčka s holubem, který se k oné fontáně zatoulal.
„No co, tohle půjde na Instagram."
Nechal jsem to bez komentáře. Tohle totiž trochu užaslo i mě. Jako bychom se vrátili třicet let v čase. Nějaká babča v zástěře a s taškou na kolečkách si to kolem nás zrovna mašírovala supermanskou rychlostí a nezapomněla zabrblat něco o dnešní mládeži.
Abychom předešli dalším zděšením, rovnou jsme se odebrali do sámošky, kde nás bohužel k nemilému překvapení čekala jen nemilá překvapení. Vysvětlit prodavačce, že hledáme čočku pro 30 lidí, bylo asi jako pokoušet se vysát hřebíky ponorným mixérem. Jednoduše hrůza. Strávili jsme tam minimálně hodinu a cesta zpátky s nákupem byla už jen třešnička na dortu.
„Hele, ty ho fakt miluješ, co?" zeptala se Nora po pěkně dlouhé době ticha.
„To to jde tak moc vidět?" oddechoval jsem a snažil se udržet všechny tašky pohromadě.
„Nikdy by mě to ani nenapadlo. Teda, že by na to Jonáš přistoupil. Na tobě to šlo vidět vždy." usmívala se od ucha k uchu a já jsem jen s těžkým povzdechem pokračoval v mlčení a úporné cestě.

***

J: Rozhovor s mou matkou se protáhl na hodinu ječení do mobilu. Naštěstí mi ten starý krám přál a vybil se, takže už jsem ji dále nemusel poslouchat. Hodil jsem telefon do stanu a rozhlédl se okolo. Na celém hřišti jsem byl jen já a prázdné stany. Kam se sakra všichni poděli? Ani Damián tady nebyl, a to bych přísahal, že jsem ho ještě před chvíli viděl.
Vydal jsem se k hlavní budově, kde jsme měli za úkol uklízet koupelny a vytírat chodby. Krásná práce. Umývat starou hnusnou plesnivou koupelnu rezavou vodou. Kdo by jen zpochybňoval zbytečnost této činnosti.
Jediná, koho jsem našel, byla kuchařka, která mě na celou další hodinu zaúkolovala drhnutím hrnců. Nijak jsem neprotestoval a kdyby se po mě někdo sháněl, měl jsem alibi. Jenže po tom, co jsem všechny ohromné kastroly vydrbal do zrcadlového lesku, vyhnala mě z kuchyně, že prý má své práce dost. A tak jsem zase zůstal v celém komplexu sám. Jediné, co mě napadlo byly ony koupelny, které jsme měli původně za úkol.
Když jsem vešel, viděl jsem Henriet, která kupodivu v holínkách, gumových rukavicích a potápěčskými brýlemi na očích stříkala všude okolo sebe Savem a vypadalo to, jako by ta umývárna snad byla posedlá démonem.
„Tady jsi!" hodila po mě hadr, jen co mě spatřila. „Dej se do drhnutí kohoutků u umyvadel. Já budu pokračovat v tomhle."
„Jsi si jistá, že je to třeba?" zamručel jsem, což jsem neměl dělat.
„Zpochybňuješ mou práci, Jonáši?" vyjela po mě jako šílená saň až se jí vlasy rozčepýřily kolem celého obličeje. „Já už tady dvě hodiny drhnu tuhle odpornost, kterou se někdo odvažuje nazývat společnou koupelnou a ty se flákáš bůh ví kde!"
„A kde jsou sakra ti dva?!" vyštěkl jsem na ní zpět.
„Šli na ten nákup, idiote!"
„Oh skvěle." Protočil jsem očima a hodil smetákem o zem.
„Jsi odporný, Jonáši." sundala si potápěčské brýle i rukavice. „Můžeš mi jako vysvětlit, co si to včera zase předváděl?!"
„Já? Jsi fakt slepá, Henriet. Co pak nevidíš, co o tomu kreténovi jde?" vyštěkl jsem po ní.
„O co mu jde? O mě, a to tě tak štve? Protože ho chceš?" vysmívala se mi do ksichtu. „Chudák Damián, kdyby jen věděl, že jeho jakoby dokonalý kluk slintá po jiných."
„Henriet, já po Alanovi neslintám." procedil jsem skrz zatnuté zuby.
„Ne?" začala se smát. „Tak proč za ním pořád lezeš? Jen nemůžeš skousnout, že mě chce."
„Fakt jsem netušil, že jsi až takhle blbá!" zařval jsem po ní a její výraz se najednou naprosto změnil. Odhodila všechno dezinfekční náčiní, které držela a třemi velkými kroky se na mě vrhla. V rukou pevně držela mou hlavu a jazykem se mi drala do pusy. Byl jsem z toho tak v šoku, že jsem chvíli jen stál a nechával ji dále znásilňovat mou pusu.
„Co to má kurva znamenat?" ozval se ze dveří známý hlas. Prudce jsem se od té šílené holky odtrhl až spadla na zem.
Ve dveřích stál vyděšený Damián, a ještě vyděšenější Nora. 

... budeme předstírat že ten klučina na obrázku je náš zrzek. :D