Čokoládové řezy

1. Potrat ve škole

Postavy a jejich úloha ve vyprávění:

J: Jonáš - Jony, emo zrzek, naprosté psycho stvoření ovládané hormony a zmatkem.

D: Damián - Dami, černovlásek ztracený v modrých očích nazývajících ho potratem.

Henriet: Tmavovlasá lamačka srdcí, svůdnice a ztřeštěná pipka, která má ovšem srdce na pravém místě a za své kamarády by strčila i svou drahou BFF Noru do ohně.

Nora: Pěkná, trochu tupá, jako všechny blondýny, ale stejně jako Henriet velmi empatická.

___________________________

PS 2015: Příběh začíná v březnu druhého ročníku střední školy kdesi v České republice. Vzhledem k tomu, že je psán již čtvrtým rokem, kapitoly nesou nehorázně viditelné rozdíly. Stále opravuji a vylepšuji... První díl je naprosto příšerný, nevěděly jsme jak společně ve dvou psát! :D

___________________________

PS 2017: I když text obsahuje urážlivý obsah (narážky na barvu vlasů, sexuální orientaci či postavy lidí), který by některé osoby mohl psychicky poškodit či srdečně ranit, jsem mírumilovný tvor a všichni jste krásní a úžasní lidé. Tento ofenzivní kontext je využit jen a pouze za účelem navození reálnějšího dojmu. Mějte rádi sami sebe a rozdávejte lásku dále.

___________________________

D: Znechuceně jsem pozoroval ty dvě nány v lavici před námi. Zrovna jsme měli volno, jelikož učitelka byla u doktora a nepřišla. Spát, nebo jen tak koukat do blba? Vychází to nastejno. Ten idiot vedle mě měl plnou hlavu svých psychoanalýz a podobných satanistických výjevů, zatím co já jsem mohl tak akorát přemýšlet, jak se k němu nějak dostat. Kdyby tady nebyla alespoň ta kudrnatá husa. Nenáviděl jsem je obě, ostatně jako všechny holky. Nechápal jsem, co na nich kluci můžou vidět. Směje se to, má to debilní úvahy a nesmyslné kecy. Jsou otravné a strašné přísavky. Nejraději by se na vás přilepily, ale za nějaký ten čas vás odkopnou s těžce zlomeným srdcem a prázdnou peněženkou.

Lehce jsem se posunul po lavici, abych si ustlal na ruce a mohl ho pozorovat. Sluchátka v uších a lehce houpal hlavou do rytmu. Vlasy měl dlouhé a potřeboval by ostříhat, jak se mu houpaly do rytmu spolu s hlavou. Rozhlídl jsem se okolo - nikdo nás nesledoval, takže jsem mohl v klidu zaostřit na svůj cíl. Nejraději bych předvedl žárlivou scénu, proč kouká na ty pipky, a ne na mě, ale asi by to bylo příliš. Nikdo ze třídy to o mně nevěděl. Vlastně jsem se bavil jen s tím psychopatem vedle mě. Jenže Jonáš mě očividně neměl moc v lásce. Zatím co já jsem se mohl už druhým rokem zbláznit z jeho divné a všechny odrážející přítomnosti.

„Jony?" zeptal jsem se. Jen pokýval hlavou, že poslouchá hudbu a nehodlá to měnit.

Spokojeně jsem se zase uvelebil na lavici a sledoval jeho hudbou zavřené oči.

„Hm?" broukl za chvíli na náznak, že už konečně vnímá.

„Jdeš dneska na ten ples?" zeptal jsem se ledově klidný. Jen zvedl obočí a kývnul. Musím si sehnat lístek.

***

J: Seděl jsem ve škole, zrovna byla hodina angličtiny - aspoň myslím. Moc si z toho dne nepamatuju, ale tahle hodina se mi kupodivu zaryla do hlavy. Znuděně jsem seděl na židli, vedle mého divného souseda. Moje nová sluchátka, která jsem si pořídil, jsem měl zastrčené v uších a i přesto, že jsem měl puštěnou hudbu dost nahlas, jsem plně vnímal ty dvě stvoření přede mnou. Zase se bavily o mně, hodil jsem na ně letmý pohled. Zřejmě si toho ani nevšimly, ale i za tu chvilku jsem stihl zavadit pohledem o ty dvě, dnes zcela hnědé, dokonale oči. Už zas?! Další záchvat smíchu. Někdy bych vážně chtěl ty prášky, co berou. Teda, jako, nikdy jsem je neviděl brát společně prášky, ale tohle prostě rozum nebere - člověk se přeci nemůže jen celý den smát.

Po chvilce jsem změnil směr pohledu - ten potrat na mě zase civí! O co tomu klukovi sakra jde?! Zatím ho docela úspěšně ignoruju, ale jeho snaha o získání mé pozornosti začíná nabírat na nesnesitelné intenzitě. Snad celou hodinu do mě pořád něco hustil a nakonec z něj vypadla jediná otázka. Trávit ples s tím největším potratem Damiánem. Splnil se mi můj nejtajnější mokrý sen.

***

D: V hlavě jsem začal kreslit plán na dnešní večer. Doufám, že tam bude i ta pipinka Henriet s jejím ocáskem Norou.

V tu chvíli mi to došlo. Když jde Jonáš s Henrietou, já můžu pozvat Noru, která byla sice hezká, ale strašná nána, ostatně jako všechny holky. Ty dvě se pořad jen smály a ty jejich kecy v hodinách mi lezly na nervy více, než kecy mé babičky, která mě nutila si najít holku.
Damiánku, už máš nějakou tu slečnu? Ty jdeš dneska na ples? No to je úžasné a s kýmpak?
Kecy jak se patří, když žijete s babičkou, protože rodiče na vás nemají čas.

Zazvonilo a všichni si začali balit věci. Ty dvě pipky před námi, duo Henora (Henriet a Nora), se smálo jako obvykle.

„Uhm," odkašlal jsem si. „Ty Noro, jdeš dneska na ten ples?" vyslovil jsem se konečně.

„No jo, jdu. Ty tam jdeš?" zamračila se. Kdyby věděla, jak moc se mi nelíbí ona, asi by se docela divila. Jistě jsem se jí taky nelíbil, ale o to teď vůbec nešlo.

„A šla bys se mnou? Nemám totiž partnerku a je mi blbé, jít tam sám." hodil jsem skleslý pohled. Nevím, jestli jí to bylo líto, ale nejspíše se opravdu slitovala, nebo prostě taky neměla s kým jít - souhlasila a obě se v překvapivé tichosti vytratily z učebny. Jonáš na mě hodil velice podivný pohled, a pak se ušklíbnul v posměšek. Dál už jsem s nikým nemluvil.

***

J: Konečně zazvonilo. Zavřel jsem sešit, který se mi úspěšně podařilo celý počmárat. Přemýšlel jsem, jak dlouho mi vydrží dobrá nálada, kterou vyvolaly má nová sluchátka. Počítám, tak možná jednu hodinu. Henrieta s Norou propukly v nečekaný smích, až jsem se lekl. Když v tom náhle ztichly, což u nich není normální. Zvedl jsem zrak a vidím, jak se Nora zamračila po tom, co se ji Damián zeptal, jestli s ním půjde na dnešní ples. Jedna věc je, že nechápu, proč vůbec jde Damián na ples, ale proč zve Noru, to mi hlava nebere vůbec. No, vlastně je mi to docela jedno. Nora tam stejně v každém případě bude, přilepená na Henriet, jako obvykle. Třeba se bude Damián věnovat jí a konečně na mě přestane tak blbě čumět.
Večer se pomalu blížil a já jsem ještě stále nevěděl, co si obléknu. Marně jsem se snažil přijít na to, co že se to nosí na ples. Motýlek? Kravata? Nejradši bych si prostě vzal džíny a obyčejné tričko.

Po cestě domů jsem rychle otevřel messenger. Byla online.

Já: Henriet?

Henriet: Ahoj, copak je?

Já: Uh, budeš tak hodná a prozradíš mi, jaké šaty si dneska bereš?

Henriet: Jsou takové světle žluté :D

Já: Super, tak zatím. Uvidíme se večer :)

Henriet: Jo, ahoj.

  Tak se obávám, že žlutou košili fakt nemám. Zůstanu prostě u staré dobré bílé barvy. Doma jsem hned začal jsem prohlížet všechny možné skříně s oblečením. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že doma nic žlutého nemáme. Zrovna jsem se prohrabával skříni se starým máminým oblečením. Nikdy jsem netušil, že je tak velká. Odhazoval jsem všechny možné kusy, když vtom jsem spatřil něco žlutého. Byla to malá zmuchlaná hromádka, pohozena úplně v nejvzdálenějším rohu. S trochou námahy jsem se pro ni natáhl a s velkým překvapením zjistil, že je to kravata s nějakým vyšitým monogramem. Asi pozůstatek po mém tajemném otci.

Uslyšel jsem klapnout dveře a záhy na to, se z kuchyně ozvala máma.

„Jonášku, zlato, pojď dolů, koupila jsem čínu a tvoje oblíbené čokoládové řezy."

Náhle mi bylo úplně všechno jedno a tryskovou rychlostí jsem se rozběhl dolů. Řezy, jdu si pro vás!!!