Čokoládové řezy

21. Grizzly ve stanu

D: Konečně jsme se vybalili a Jonáš se zmoženě sesunul na svůj spacák. Sundal jsem si zpocené tričko a doslova na něj skočil.

„Mmmhh..." zamručel Jonáš spokojeně, když jsem se k němu přitulil. „Na tohle jsem čekal celý den!" ovinul své paže kolem mého těla a hlavu zabořil do mých vlasů.

„Asi bychom měli jít, za chvíli je oběd a docela nerad bych byl přistižen..." nedořekl jsem. Jonáš se na mě přetočil a na malé jakoby posteli mě zalehl celou vahou svého těla. Zprvu mi jen lehce oždiboval dolní ret, a když jsem nespokojeně vzdychnul, zabořil obličej do mého krku a jemně vsál ušní lalůček.
„Jony!" vyjekl jsem a doslova jsem ho skopl z postele. Zmateně ke mně vzhlédl trochu rozcuchaný.

„Proč mě jako kopeš dolů z mojí postele?!" zaječel naštvaně a obličej mu začal rudnout.

„Hele, raději budu mít párek k obědu, než v kalhotách," řekl jsem tiše a moc dobře věděl, co tím myslím. Být nadržený bylo to poslední, co jsem právě chtěl.

Zvedl jsem se z postele, překročil stále zuřícího Jonáše a vyprostil se ze stanu.

Přede mnou se objevila dosti podivná scéna. Henriet na sobě měla khaki kraťasy, tričko s maskáčovým vzorem a rybářský klobouk. Byl jsem si vědom i toho, že má na nohou pohorky a rázně si vykračuje směrem k hlavní budově, kde byly i koupelny, kuchyň a jídelna.

Chvíli jsem nevěřícně zíral. Pak se po mém boku objevil Jonáš a jeho reakce byla podobná té mé.

„To jste nevěděli, že je Henriet je myslivec?" zeptala se pobaveně Nora, která zrovna vyšla z jejich stanu.
„Ne!" vyhrkli jsme oba najednou. Na to se Nora jen uchechtla a odkráčela pryč. Podíval jsem se na Jonáše, který na mě házel pohled já-s-tebou-nemluvím, a vydal se směrem k jídelně.

***

Stáli jsme v jídelně, v řadě kolem stěny, s příborem v ruce a táckem, který smrděl jako ponožky hráče NHL po třech dnech tréninku. Vařili pro nás zdejší zaměstnanci, takže jsem očekával to nejhorší, jelikož ty obtloustlé dámy vypadala asi stejně nadšeně z toho, že nám musí vařit, jako my při písemce z dějepisu. Jonáš strnule hleděl do stěny před ním a rozčíleně dupal teniskou o lino.

„To se mnou jako už nepromluvíš?" zašeptal jsem mu přímo do ucha.

Neodpověděl, jen se otočil a hodil na mě další vražedný pohled. Jen jsem protočil oči a přisunul se k němu blíž. Sice jsme stáli v řadě plné lidí, ale vzhledem k tomu, že jsme se všichni hladově mačkali, nějak jsem tušil, že si mohu dovolit více. Naklonil jsem se k Jonášovi ještě víc a tiše mu zašeptal do ucha.

„Těš se na večer. Dám ti co proto," uchechtl jsem se a zmáčkl jeho levou půlku. Trochu vyjekl, až to donutilo Henoru ustát ve vášnivé debatě. Obě se na nás podezíravě otočily.

„Je ti něco?" zeptala se Henriet Jonáše, který vnitřně bublal a nebyl jsem si jistý, jestli po mně chce skočit a strhat ze mě oblečení, nebo proto, aby mě zabil.

„Ne!" procedil trpce mezi zuby a zafuněl. Nora jen pobaveně kroutila hlavou.

„Jsem ráda, že nemáme stan vedle vás," začala se nakonec nahlas smát a Henriet se jen plácla do čela.

„Žádný sex děcka. To vidím!" praštila Jonáše pěstí do ramene.

„Psst," syknul jsem na ní pobaveně, „Jen mi závidíš, že můžu trávit noc v jedné posteli s tímhle..." nedořekl jsem. Všichni až na Jonáše se začali smát. Pořád nemohl překousnout, že o nás ty dvě věděly úplně všechno.