Čokoládové řezy

9. Fotbalové tulení

J: Byl jsem totálně vytočený. Prostě po mně začal ječet a vyhodil mě ven z bytu. Nejspíš bych stejně odešel. Nevěděl jsem, jak se mám chovat, ještě k tomu, když on se choval jako totální pitomec a dělal, jako bych byl já ten, co tohle všechno začal a chtěl. Ale stejně jsem na něj byl naštvaný. Mezitím, co jsem seděl v autobuse, na který jsem mimochodem musel hodinu čekat, jsem vylovil z kapsy saka mobil a našel v něm sms, kterou nejspíš Damián posla mamce.

Přespím u kámoše a nevím, v kolik přijdu.

Zastrčil jsem mobil zpátky do kapsy, opřel se o chladné sklo autobusu a zavřel jsem oči. Po příchodu domů jsem našel mamku vařit něco v kuchyni.

„Ahoj." utrousil jsem a pokusil se o úsměv, abych aspoň trochu zamaskoval to, že je mi totálně špatně.

„Ahoj zlato, tak co, jak..." zasekla se uprostřed věty a prohlédla si mě asi třikrát od shora dolů.

Nechápavě jsem na ni zíral. Blbě se na mě začala culit.

„Co je?"

„Ale nic, u jakého že jsi to byl kamaráda? Znám ho?" řekla to s takovým tím ironickým důrazem na slově kamarád.

„Uhm, nevím, asi ne, nejspíš."

„Víš, klidně mi můžeš říct, že jsi byl u kamarádky." civěl jsem na ni jak na blázna. Začala se smát.

„No co tak zíráš? Já to zkrátka poznám i bez toho tvého pomačkaného obleku a utržených knoflíků, přece jen jsi můj syn a já tě znám moc dobře. No ale vypadáš dost hrozně. Měl by ses jít umýt a já mezitím dodělám polívku, potřebuješ pořádného vyprošťováka."

Nenechala mě ani zareagovat a už mě tlačila do koupelny. Celý den jsem ležel v posteli se sluchátky v uších. Měl jsem v plánu si úplně vyprázdnit mozek a na nic nemyslet. Moc se mi to nedařilo. Vůbec se mi to nedařilo.

Pomalu jsem se rozpomínal na včerejší noc a nestačil jsem se divit. Jakmile jsem se překulil na bok, ucítil jsem, jak se mi do hlavy dere bolest a pevně zavřel oči. Takhle mě snad z chlastu hlava nikdy nebolela. Doufal jsem, že bolest přetrvá pár měsíců, třeba až do konce školního roku, abych měl aspoň nějaké ospravedlnění pro to, že přestanu chodit do školy. Ne že by mi mamka nenapsala omluvenku, nikdy neměla problém s tím, když jsem jí řekl, že se prostě necítím na to jít do školy, ale myslím, že 3 měsíce by mi neprošly. Při úvahách nad školu se mi do hlavy zase vrátil Damián a já jsem se kousl do rtu, který byl stažený do úzké linky. Měl jsem na něj vztek, ale zároveň mě přepadal takový zvláštní pocit, když jsem na něj pomyslel.

Včera se odehrálo tolik věcí, že jsem si připadal skoro jen jako divák, který se na to teď s odstupem dívá zpovzdálí. Najednou jsem si vzpomněl na Henriet. Nemohl jsem si ani vzpomenout, kdy jsem ji viděl naposled. Jen jsem doufal, že je v pořádku. Taky mi to mohlo být úplně jedno, po jejím odmítnutí si stejně myslím, že jsem jí já úplně ukradený.

Druhý den ráno jsem mamce oznámil, že mi je blbě a že nikam nejdu, a do školy už vůbec ne. Neměl jsem nejmenší zájem bavit se s někým a už vůbec sem nechtěl být v blízkosti jeho. Ve středu se mě snažila mamka přesvědčit, ať do školy jdu. Trošku jsem na ni zahrál nachlazení a ještě s tím, že mi je špatně z chlastu mě nechala doma až do konce týdne s tím, že jsem musel předstírat pečlivé studium bible, abych si aspoň nějakým způsobem odpykal svůj hřích.

Většinu času jsem strávil na zahradě se sluchátky v uších, i přes to že byl všude roztávající sníh. Dost vytrvale mi stále psala Henriet. Já jsem ji samozřejmě absolutně ignoroval.

Nepočítal jsem to, ale napsala mi asi stokrát, nejspíš mi i volala, nevím, jestli to bylo její číslo, ale kdo jiný by to byl, Damián? To asi těžko. Ten parchant se ani jednou neozval. Ne že bych měl v plánu, se sním nějak bavit, ale pořád to byl on, ten co mě ráno vyhnal ven a ještě se u toho choval, jako největší idiot světa, i když já jsem vlastně proti představě ležení v posteli s ním nic neměl.

Přišel jsem do třídy a sedl si na své místo. Napadlo mě, že bych si sedl na opačný konec třídy k Vilmě, která s nikým nesedí, ale pak jsem usoudil, že nejsem zbabělec a že by to vypadalo hodně divně. Extrémně neobvykle jsem byl ve třídě mezi prvními, takže tu ještě nebyl. Nevěděl jsem, jak se bude chovat, ale podle jeho naprostého ignoru předešlý týden, jsem to viděl na pokračování. Do třídy vrazila Henriet s Norou v obvyklém záchvatu smíchu nad něčím, co chápaly jenom ony dvě. Hodil jsem po nich letmý pohled, aniž by si toho jedna z nich všimla, a dál zíral upřeně před sebe, bez jakéhokoliv zájmu o své okolí. Jakmile si mě všimly, okamžitě ustály ve smíchu, až se na ně další tři lidé, co ve třídě seděli, překvapeně otočili. U nich už bylo neobvyklé, že byly potichu, než že se pořád něčemu blbě smály. Co smály. Byly to nepochopitelné záchvaty ani nevím čeho.

Prostě tam chvíli jen tak stály a zíraly na mě. Fakt super no. Nadále jsem je ignoroval a poté co se probudily z transu, způsobeného mnou, se na sebe podívaly takovým tím pohledem, že ví věci, o kterých snad ani já sám nevím a zase vyšly ze třídy ven. I přesto, že jsem měl zavřené oči a sluchátka v uších, jsem zaregistroval, že někdo přišel a sedl si vedle mě. Nechtěl jsem ho ani vidět. Celý uplynulý týden jsem přesvědčoval sám sebe o tom, jak ho nesnáším a moje mysl se až překvapivě snadně nechala přesvědčit, i když teď jsem znovu cítil jeho vůni a veškeré přesvědčování začalo upadat jako zeď z cukrové vaty ve vlhku.

Celý den jsem se na něj ani nepodíval a on dělal to samé, tak proč sem se sakra cítil tak divně? Takhle to pokračovalo celý týden až do čtvrtka. Hodina tělocviku a fotbal. Hráli jsme proti sobě. Nechtěl jsem se s ním ani potakat. Ze začátku jsem si drželi odstup, ale v jednu chvíli, při běhu s míčem k bráně jsem si všiml, že běží těsně za mnou a nejspíš má v plánu mi vžít míč. Elegantně jsem se mu vyhnul s ironickým pousmáním, kterého si mohl všimnout jenom on. Byl jsem mu naprosto lhostejný a běžel dál v náznaku, že jsem pitomec a že mu je můj míč úplně ukradený. V tu chvíli jsem se absolutně vytočil. Nevím proč, mohlo mi to být vcelku jedno, ale moje tělo se napjalo a se zatnutými pěstmi jsem se vydal k němu. Někdo mu přihrál míč a já v gestu, že mířím na ten míč, jsem ho kopl do nohy a on se svalil s žuchnutím na zem.

„Co si o sobě sakra myslíš?" zařval na mě. Já jsem se s ledovým klidem a s již povolenými pěstmi usmál.

„Já? Já nic." na patě jsem se ještě elegantněji otočil a vítězoslavně, se zvláštním pocitem uspokojením, se odebral do šatny. Hned na to byla velká přestávka, a tak jsem ani s převlíkání moc nespěchal. Stejně jsem neměl těch dvacet minut co dělat. Všichni už odešli a já jsem byl zrovna v polovině sundávání trika, když v tom do šatny vrazil Damián. Překvapené jsem vzhlédl a nechápal jsem, co má jako v plánu. On rychle přešel šatnu až ke mně a praštil se mnou o zeď. Otevřel jsem pusu, že něco řeknu, ale když jsem se mu podíval do očí, hned jsem ji zase zavřel. Tělo měl napjaté, pěsti zaťaté a v očích se mu zračila zloba. Upřeně jsem na něj hleděl a za zástěrkou naštvanosti, jsem v jeho očích zahlédl náznak otázky a ještě něco, co jsem dost dobře nedokázal identifikovat.