Čokoládové řezy

24. Koncert na koberečku

D: Druhá noc byla snad ještě horší než ta první. Jonáš se rozhodl, že oba potřebujeme trochu kvalitnějšího spánku, proto se milostivě odebral do svého spacáku a díkybohu za to. Asi tři hodiny jsem nemohl usnout a přemýšlel jsem, co se mezi těmi dvěma mohlo odehrát. Proč by měl Jonáš žárlit? To absolutně nedávalo smysl.
Pořád jsem se převaloval a snažil se nějak pohodlně uvelebit ve stísněném prostoru, což vyústilo v pád na zem a neschopnost se ze spacáku vymotat. A jako by to nestačilo, někdo ve vedlejším stanu měl očividně návštěvu a celých deset minut v kuse moje uši trpěly pravidelné vzdychání. Ráno se ukázalo, že jsem nebyl jediný, kdo noční koncert slyšel. Jediný Jonáš spal tak tvrdě, že vůbec netušil, o čem je řeč.
Celé dopoledne jsme strávili na řece. Vilma protestovala cokoliv dělat, a dokonce se mnou i přestala mluvit. Nedivím se. To hození do vody byl tak perfektní plán! O to líp, že vyšel.
Jonáše jsem vůbec neviděl. Nejspíše se zase dohadoval s Henriet, že jeho pádlování není až tak hrozné. Nebudeme si nic namlouvat, na sporty byl nemožný. Bylo mi ho trochu líto, protože Henriet byla pravým opakem a šlo jí snad úplně všechno. Především sbalit kohokoliv kdekoliv.
Naštěstí byl plán na odpoledne jiný a tak jsem se po obědě jen pohodlně rozvalil v našem stanu a usnul. Probral mě až hluk z venku. Jonáš stál celý zmáčený uprostřed hřiště, na kterém jsme stanovali a Henriet, snad ještě v horším stavu, po něm křičela a házela kusy mokrého oblečení, které se snažila mermomocí sundat.
„Ty jsi takový idiot, Jonáši!"
„Já? Ty jsi ta kdo tady předvádí divadlo!" máchal zběsile rukama a teď už se i on snažil ze sebe sundat promočené tričko přicuclé na jeho stále spáleném těle.
„Já že předvádím divadlo? Já teda opravdu nejsem ta, kdo tady tropí žárlivé scény a podvádí!" ječela doslova hystericky a kdyby byla zrzka, věřím, že by vypadala stejně děsivě, jako naštvaný Jonáš.
„Chováš se jako kurva!" zaječel naposled a nastalo ticho. Teprve teď mi došlo, že nejsem jediným divákem celé této podivně striptýzové scény. Snad celá třída stála okolo těch teď už polonahých mokrých tvorů a nevěřícně hleděla. Co se to tady sakra děje?!
„Tak to by stačilo, vy dva. Okamžitě se převlečte do něčeho suchého a přijďte za mnou!" ozval se naštvaný hlas třídního a celá třída zpozorněla o to víc. Jonáš i Henriet se oba nasupeně otočili směrem k jejich přechodnému ubytování a ztratili se vevnitř. Nora, stojící kousek ode mě, mi věnovala významný pohled. Pokrčil jsem rameny a doufal, že aspoň ona něco ví.
„Ještě mi řekněte, že i vy dva spolu něco máte!" ozval se najednou skoro neznámý hlas. Odtrhl jsem pohled od Nory a vzhlédl. „A nebo dokonce všichni čtyři dohromady?" dodal a oba dva si nás chvíli prohlížel, než se prudce otočil a odkráčel.
„O co tady sakra jde?"
„To by mě taky zajímalo." odvětil jsem blondýnce a vydal se k našemu stanu. Moje trpělivost dosáhla snesitelné meze. Tohle chci opravdu vysvětlit.

***

J: Jak to sakra mohla jen udělat? A podruhé! A takhle! Zuřil jsem takovým způsobem, že jsem nebyl schopný najít v tričku otvor na hlavu. Vyběhl jsem ze stanu, abych teda došel k třídnímu na kobereček, jenže to jsem nečekal, že se při tom náhlém manévru srazím s Damiánem.
„Voah! Uklidni se přece trošku." spustil hned, co se znovu postavil na nohy.
„Ještě ty mi říkej, co mám a co nemám dělat!" křiknul jsem na něj a dál jsem se hnal za třídním, který už pár metrů od nás čekal a sekýroval Henriet.
„Tady jsi," vyštěknul po mně hned, co jsem dorazil. „Můžete mi oba laskavě vysvětlit, co má tohle chování znamenat? Nechcete snad, abych zavolal rodičům a oznámil jim, že se jejich děti chovají jako zvířata, že ne?!" podupoval nohou a přísně si nás oba měřil pohledem.
„Tohle je soukromá záležitost, která se vás nijak netýká." spustila na obranu Henriet.
„Tak buďte tak laskavi a řešte si ji někde jinde a pokud možno tak, ať vás nejde slyšet. Ah, Damiáne! Pojď sem."
„Nemám s tím nic společného!" dal se na obranu a třídní jen protočil očima.
„To už mě vůbec nezajímá. Všichni tři dostanete trest." odsekl a vytáhl mobil. Henriet se už neodvažovala nic říct a jen nasupeně čekala, až ten vysmátý tlouštík nalistuje ve svých poznámkách, co si na nás vymyslel.
„Damiáne, za to hození Vilmy do vody – a nemusíme řešit, zda si to zasloužila, nebo ne – budeš potrestán také." uchechtl se a Henriet se rozesmála. „No holčičko, mě by moc do smíchu nebylo. Ty tady s černou dírou máte trest za nekázeň a nevhodné chování. O utopené loďce ani nemluvě."
„Ale pane učiteli!" chtěla zase argumentovat.
„Žádné ale! Všichni tři, tedy čtyři, aby Noře nebylo líto, zajdete do města nakoupit pro celou třídu a budete mít službu na mytí nádobí až do konce týdne, včetně úklidu umýváren. Buďte rádi, že jsem vás nevyslal do zapovězeného lesa!"
Henriet zase chtěla protestovat, ale Damián ji rychle vrazil loktem do žeber. Poznámku o spojitosti s Harrym Potterem jsem si pro změnu nechal pro sebe já.
„Takže se dejte do práce. Zbytek třídy se bude držet plánu, proto vyrážíme na výlet do kapličky." dodal nakonec a s úsměvem odkráčel.
„Sráč jeden." odsekla tiše Henriet a pravděpodobně se vydala Noře oznámit, že má chudák trest jen za to, že nemá normální kamarády.

„Nechceš mi to třeba vysvětlit?" osočil se na mě Damián, když jsme konečně zůstali sami. Odpovědí mu byl jen můj dlouhý propalující pohled. „Tak fajn." mávl rukama do vzduchu a naštvaně odešel, načež mi v kapse zazvonil telefon.

Výborně. Má matka je to poslední, co mi dneska chybělo.