Královské pokušení [kniha první]

Magické rozptýlení

Caroline

Jako by se na tuhle rodinu sesypalo veškeré neštěstí světa. Clayton byl pryč, Elem zničená, Daniel zraněný. Zavřela jsem se do svého pokoje, nechtěla jsem vylézat. Elem s většinou strážců už hodinu hledala veškeré stopy, které by rebelové zanechali, ale nic neobjevila. Jako by zmizely bez jediného důkazu.
Kreslila jsem, už dlouho jsem toužila  nakreslit dokonalého Cadena, takového, jaký je. Nikdy se mi však nedařilo vystihnout jeho krásně řezané rysy, správnou barvu pleti a vlasů nebo ten třpyt jeho tmavých očí. Prostě jsem si připadala neschopně, takže jsem skicák vzteky mrštila na druhou stranu pokoje. V tu chvíli se dveře otevřely a na skicák dopadl Cadenův pohled. Rychle jsem se k němu rozběhla, ale bylo pozdě, už si kresbu prohlížel. Vlastně nejméně dvacet z nich. Začala jsem je zběsile sbírat, samolibě se mi smál.
„Tady má na mě někdo těžkou závislost." uchechtl se. Spražila jsem ho pohledem.
„Řekl někdo, kdo stál za dveřmi a hlídal mě, jestli jsem v pořádku." oplatila jsem mu posměšek naštvaně. Všechny skici jsem hodila do proutěného koše, kam jsem dávala jen papír. Otočila jsem se k němu zády.
„Vlastně jsem seděl." odpověděl a až s podezřele milým úsměvem se naklonil ke koši. Pozorovala jsem ho jen periferním viděním, moje veškerá pozornost se však soustředila jen na něj. Otočila jsem se a skici mu vytrhla z rukou, nepotřebovala jsem to dělat trapnější, než už to bylo.
„Nechci, aby ses na ně díval. Jsou strašné." chtěla jsem je hodit do ohně (což jsme asi měla opravdu udělat), jenže mi je sebral. Prohlížel si jednu za druhou, jeho úsměv zůstával stejně milý a podivně přívětivý, jen se rozšiřoval. Fajn, tohle mě děsí. On není milý, tak proč se teď takhle chová?
„Jsi talentovaná a všechny jsou nádherné. Proč si je chtěla vyhodit?" jeho oči mi přišly v tu chvíli smutné. Asi jsem trochu pošramotila jeho ego, když jsem se je chystala zničit.
„Nebyly jako ty. Ani jedna mi nepřipadala dost dobrá, protože tys je všechny předčil."
„Jsme na sebe nějací milý... Přijde mi to podezřelé." zasmál se a položil skici na stůl, aby si mě přitáhl do náručí. Prsty mi samovolně zabloudily do jeho sametových blond vlasů, nemohla jsem si pomoc. Zbožňovala jsem ho a dívat se do těch nádherných tmavých uhrančivých očí mi zase působilo chvění celého těla.
„Neboj se, dlouho mi to nevydrží. Tohle je jen kvůli El, tohle nezvládne. Silná královna, milující manželka a sestra. Jenže to, co se teď děje, ji zničí." posteskla jsem si, věděla jsem, že je teď na dně. Clayton byl pryč, Daniel daleko v nějaké nemocnici a ona tu zůstala sama proti všem. Sice umí bojovat proti nepřízni osudu, jenže jak dlouho jí to vydrží?
„Ráno se mnou trénovala." pronesl jen tak mimochodem Caden, nepouštěl mě při tom z pevného objetí. Hlavu jsem si položila na jeho hruď, poslouchala jsem každičký nádech, každý pravidelný úder jeho srdce mě uklidňoval. Avšak nyní jsem k němu vzhlédla.
„Vždyť El na nic takového není. Možná je budoucí královna, ale neumí bojovat." divila jsem se. Tohle bych do sestry neřekla, vždy byla spíš přes knihy a znalosti. Samozřejmě také dokázala skvěle vyjednávat a ta její tvrdohlavost se viděla jen málokdy, jenže nebyla bojovnice. Nedokázala se dívat na trestání lidí, kteří se jakkoliv provinili proti zákonům našeho království, natož aby někoho z nich sama odsoudila. A aby bojovala?
„To by ses divila, je celkem silná. Potřebuje jen trochu procvičit fyzičku, ale jinak je opravdu dobrá." Věděla jsem, že je uvnitř silná a teď jsem věděla, že i její tělo je neuvěřitelně zdatné. Bude ta nejlepší královna, jakou tohle království kdy poznalo.
„Viděl jsi, jak reagoval otec na to, že ji označili za královnu?" zeptala jsem se, protože jsem si vzpomněla, co se stalo. El vstala a otec na ni začal řvát, že není královna a na to, aby se vzdal funkcí, ať rychle zapomene. Strhla se mezi nimi ostrá hádka, uklidňovat je museli až naše matka, která stála na straně otce a král s královnou, Claytonovi rodiče, kteří dali za pravdu Elem. Situace se sice moc nezlepšila, ale aspoň se začalo něco dít. Pátrání se díky tomu však rozběhlo rychleji.
„Už bratra nikdy neuvidíme, pokud se pro něj Elem nevydá sama. Je poslední nadějí, protože jinak se ho lovci zbaví. Snad ho dokáže najít." odpověděl Caden a já jen přikyvovala.
„Nezbývá nic než doufat. Elem to nevzdá, ale bude to trvat dlouho. Snad to zvládne." tentokrát se mezi námi rozhostilo ticho, které bylo celkem příjemné. Užívala jsem si naše objetí jen chvilku, pak jsem se rozhodla se soustředit spíš na nás. Nenechala jsem se do toho ticha vtáhnout, protože jsem ho přerušila. Potřebovala jsem rozptýlení a napadalo mě jedno naprosto dokonalé.
„Cadene, co takhle si dát jednu rychlovku?" zašeptala jsem mu svůdně do ucha. Chtěla jsem ho svést, zneužít jeho slabosti a toho, jak těžko se v mé přítomnosti ovládal. Nikdy nikomu neukazuji svoje slabosti, protože jsou lidé přesně jako já. Využívám slabostí ostatních k získání všeho, co sama chci.
„Caroline, ty jsi nebezpečná, když to chceš. Až moc dobře víš, jakou mám pro tebe slabost. Chceš mě svést, dostat to, po čem toužíš. To se mi nelíbí." opáčil s rty u mého ucha, přičemž můj lalůček jemně skousl mezi zuby. Zalapala jsem po dechu, oheň mezi námi se rozhořel. Děsilo mě, že věděl, co dělám, ale snažila jsem se působit, jako bych nic takového neměla v úmyslu. Hrála jsem s ním hru.
„Ale Cadene, já se o nic takového nepokouším. Nemám ani ponětí, co ti způsobuji, nejsem ty." nasadila jsme ďábelský úsměv a odtáhla se, abych mohla rozepnout jeho košili. Nechal mě, obvykle vedl on, jenže jsem si našla příležitosti, kdy jsem mu vedení prostě sebrala. Teď jsem měla velkou chuť já a hodlala jsem si ho pořádně vychutnat.
„Mrcho." procedil skrz zuby, musel sám se sebou bojovat. Čelist měl zaťatou, jak se snažil mi odolat, ovšem zrazovalo ho jeho tělo. Byl vzrušený a to jsme se ještě k ničemu nedostali. Přejela jsem mu rukama po těle, moje rty mezi tím ochutnávaly jeho krk. Jemně jsem ho kousla, udělala jsem mu tak malou modřinu, kterou každý pozná. Označila jsem si ho, je jen můj. Ani se nehnul, jen rychle dýchal a občas se ozval vzdech. Zatím se držel, ovšem to jsem hodlala změnit. Přesunula jsem se rty na hruď, moje ruce se mezi tím jen opatrně snažily rozepnout jeho kalhoty. Pracovala jsem až mučivě pomalu, ovšem můj jazyk si hrál s jeho bradavkami. Ze své zkušenosti jsem znala jejich tajemství, jsou také citlivé, ale holka musí vědět, jak na to. A já jsem to uměla. 

Zasténal, mučila jsem ho a on prožíval jistě nepopsatelnou rozkoš. Přesně jak jsem čekala, nevydržel to. Chytil mě pod krkem, pevně ale tak, aby mi neublížil. Přitáhl si mě a spojil své rty s mými. Vášeň se námi prolívala, ani jeden z nás neměl toho druhého dostatek. Nedýchala jsem, kyslík mi nepřišel důležitý. Jediné, co jsem potřebovala, byl on. Jeho rty se odtahovaly na jednotlivé nádechy a pak se zase vracely. Ztratila jsem nad ním kontrolu, zase vedl on. A já ho nechala.

Horkými prsty mi jedním rychlím pohybem svlékl šaty, jeho ruce se dobývaly všude. Působily mi teplé chvění v celém těle, shlukovaly se však jen na jediném místě. Byla jsem stejně vzrušená jako on. Odhodil mě na postel a jen chvíli nade mnou stál. Zadívala jsem se na něj, jeho pohled se setkal s mým. Jeho oči plály skutečným ohněm, jejich barva byla oranžovo rudá. Vyděsila jsem se, rychle se od něj vzdálila.
„Cadene, tvoje oči..." nedokázala jsem to dopovědět, protože hned na to se v jeho ruce objevil plamen. Věděla jsem, že ho dokážu opravdu nažhavit, ale takhle doslova jsem to nikdy nechtěla. Dal ruku před sebe, na dlani mu plápolal ohýnek a šli z něj i jiskřičky. Nemohla jsem uvěřit svým očím.
„Caroline, už jsi někdy slyšela o strážcích elementů?" Šok mi bránil v mluvení, proto jsem jen zavrtěla hlavou. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela, ale pokud to vysvětlovalo oheň v jeho ruce, potřebovala jsem to vědět.
„Určitě znáš elementy. Voda, oheň, země, vzduch a duše. Každý z nás má u sebe kámen, který jeho moc posiluje a dodává nám sílu se ovládat." vytáhl z kapsy oranžový kámen, který v jeho rukou zářil. Vzpomněla jsem si, že podobný nosila často Elem na krku až na to, že ten její byl fialový. Je možné, že má také dar nějakého elementu a my si to nikdy neuvědomili?
„Jsem strážce ohně, Caroline. V královských rodinách našich zemí se tyto schopnosti dědí, oba královské rody to však tají. Každá třetí generace má schopnosti a jediná výjimka je tehdy, když jsou oba rodiče schopni nějakého elementu." vysvětloval, zatím co já se jen choulila na posteli. Vstala jsem, už jsem se tolik nebála, věřila jsem mu až překvapivě snadno. Mohlo za to možná to, že jsem viděla ten oheň v jeho ruce. Dotkla jsem se ho, překvapilo mě teplo, avšak nespálila jsem se. Caden oheň hlídal, nenechal ho mi ublížit.

„Můj bratr je strážce vody, oba dva jsme to zjistili jako velmi malé děti a potají společně cvičili. Neměl bych ti nic takového prozrazovat, dokud to bratr neřekne Elem, jenže jsi mě přistihla, lhát ti prostě nebudu. Už nikdy."

  „Myslím, že tohle je zatraceně žhavé." usmála jsem se a pohladila jsem ho po tváři.  

„A já si myslím, že bys mi měla sáhnout do druhé kapsy." usmál se na mě, jako by o nic nešlo. Poslechla jsem ho, udělala jsem to automaticky, ani na chvilku jsem neváhala. Věřila jsem mu, usmíval se stejně zářivě jako já. Vytáhla jsem šedý kámen, stejný jako ty dva, které jsem již znala. Neměla jsem ponětí, o co Cadenovi šlo, dokud se mi v ruce nerozzářil.

„Věděl jsem, že jsi také dědička schopností." pronesl a zadívala se mi do očí.
„Také?" divila jsem se, tohle mi připadalo absurdní. Celé to bylo jako sen, jenže tu neexistovala možnost se probudit. Tohle se opravdu dělo a moje mysl se to snažila co nejlépe chápat.
„Tvoje sestra i tvůj bratr jsou strážci elementů. Elem ovládá duši, Daniel zemi. Jen se to snaží co nejlépe tajit, ovšem my se cítíme. Naše moc roste s dalšími strážci nablízku a je pro nás těžší se krotit."
„Takže za tvůj výbuch můžu já, i když jsem ani nevěděla, že jsem strážkyně?"
„Ano, Caroline. A myslím, že jsme právě získali zábavu na dost dlouhou dobu, protože tě musím naučit ovládat svou moc." zhasl oheň a hodil po mně šaty. Oblékla jsem se, protože to udělal i on.
„Co máš v plánu?" Nechtěla jsem se vzdát svého rozptýlení, protože jsem ho chtěla! Tak moc, až se mi to zdálo nemožné.
„Učit tě." odpověděl a zápasil s knoflíky.
„Tak to až po pořádném rozptýlení, zlato." stáhla jsem si zase šaty a vtáhla si ho do postele. Neodolal, vášeň a všechno se vrátilo jako bychom na nic nepřišli. Rozptýlení jsem vážně potřebovala, učení chvilku počká...