Královské pokušení [kniha první]

Povinnosti a překvapení (2. část)

Elem

Po této hodině jsem už nikoho neučila, matka mě nechtěla přetěžovat, takže jsem já i Clayton mohli jít na procházku do města. Před námi, stejně jako za námi i vedle nás na obou bocích šli strážci. Počítali s tím, že by tu mohli být rebelové a překazit nám náš pěkný den. Dovedla jsem Claytona až k řece protékající městem. Stáli jsme na mostě, náš zámek vypadal jako obrovské sídlo pro půlku národa. Opravdu se mi zdál až moc velký, tyčil se nad městem v celé své kráse a ve srovnání s ním bylo naše zimní sídlo prťavé. Vzpomněla jsem si i na dům na ostrově, který nebyl tak obrovský, ale přes to se mi zdál velký.
„Co myslíš, bojí se tvého otce?" pronesl najednou Clay a vytrhl mě tak ze vzpomínek. Rozhlížela jsem se po lidech, usmívali se a věnovali se své práci. Nikdo si nás nevšímal, i když nás jistě poznali. Hráli tohle divadélko jen proto, že jsme tu byli my?
„Nejsem si jistá, vypadají trochu strojeně. Ale ber to pozitivně, ve velkém davu nedokážu nikoho číst. Přesně jak jsi chtěl." usmála jsem se a políbila ho. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno, procházeli jsme se městem. Opravdu to tu vypadalo pěkně, moderně, jenže jsem si nebyla jistá, jak by to asi vypadalo jinde. Například ve vesnicích rozhodně nemají moderní dopravu nebo muzea.
„Měli bychom si udělat výlet, Claytone. Na venkov, někam, kde nás nepoznají a bez stáží." špitla jsem mu, zalezli jsme do jednoho z muzeí. Bylo o naší historii, chtěla jsem pro děti uspořádat soutěž a výherce vzít do muzea historie. Bude to zábava a nakonec i učení, jediné, co by mohl být problém, je moje matka. Ale ta mi to dovolí, snad.
„Máš pravdu, tady se nikdy nedozvíme pravdu. Příští týden odjedeme na cestu, ovšem jinam, než kam oznámím."
„Vaše veličenstva, pokud nechcete přijít pozdě na oběd s královským párem Třetího království, měli bychom vyrazit." upozornil nás strážce, jen jsem doufala, že nic neslyšel. Přikývla jsem, ani jsme se nestihli podívat na jiné části, než začátek naší historie. Muzea byla zdarma a otevřená od rána až do noci. Další z mých snažení bylo zřídit po celé zemi školy, lidé z vesnic nebyli tak vzdělaní jako lidé z větších měst. Jakmile jsme vyšli ven, zatočila se mi hlava. Jedna myšlenka byla nějak hlasitější, než všechny ostatní a já ji živě slyšela ve své hlavě.
Princezna a princ, co korunu mají, brzy padnou a nám ji odevzdají.
Hledala jsem kohokoliv, komu ten hlas, tahle myšlenka mě opravdu zaujala. Za prvé byla rýmovaná a za druhé mi ji někdo do hlavy vnutil. Trochu jsem ztratila rovnováhu a bez Claytonovi pomoci bych se jistě zhroutila na zem. Jen mě rychle odvedl do auta, na nic se neptal a až tam spustil.
„Něco jsi slyšela a já se tě ptám, co to bylo?" zašeptal opatrně, moc dobře věděl, že jsem zase jen zaútočila na něčí mysl a zjistila o něm vše, jenže tak to nebylo. Tentokrát jsem pro to já neudělala nic. Jak sakra ten člověk mohl vědět o mých schopnostech?
„Něčí myšlenka, dost mě vyděsila. Princezna a princ, co korunu mají, brzy padnou a nám ji odevzdají. Claytone, kdo by si mohl něco takového myslet? Čí to může být moto?"
„Elem, tohle je moto lovců. Královští lovci si tohle říkají jako povzbuzení. Museli dnes být na tržišti." pronesl Clay vztekle. Nedivila jsme se mu, i mně to dost vyděsilo. Věděla jsem, že po nás jdou, ale jak moc to ne. A tohle mě naprosto dostalo.
Celý oběd jsem přemýšlela jen nad jedinou věcí. Počítala jsem dny, které uběhly od mé poslední periody a několikrát mi vyšlo třicet sedm dní. To je více než sedm týdnů! Hned po večeři jsem se vytratila k mé známé, která náhodou pracovala v lékárně ve městě. Už včera jsem měla podezření, takže jsem se cestou domů stavila u ní a požádala ji o těhotenský test. Včera jsem nesebrala dost odvahy, jenže jsem to dnes tak nějak už věděla a potřebovala jsem potvrzení.
Čekání na výsledek mi připadal jako věčnost, ležela jsem na posteli, test v ruce a odpočítávala jsem vteřiny do výsledků. Každá se táhla opravdu dlouho, moje nervozita stoupala. Co když budu mít malé? Jak to jen řeknu Claytonovi, jak to oznámím rodině? Změní se něco, když se to dozví i lidé z odbojů? Půjdou po mně? Zabrání mému dítěti se narodit?
Dopočítala jsem a podívala se. To, co jsem spatřila, mě ohromilo. Chvilku jsem se s tím vyrovnávala a pak jsem se vydala útrobami paláce, musela jsem se uklidnit. Procházka byla opravdu dobrý nápad, nikdo na mě nezíral, nikdo mě neznervózňoval, takže jsem nakonec došla až do sálu, kde jednal otec, Clayton, král Herald a rádci obou zemí. Chvíli jsem je poslouchala, ale oni se jen a pouze hádali o budoucnosti mé země. Otech chtěl popravovat, Clayton se ho snažil přesvědčit, že je i jiná cesta. Nenechal se. Takhle jsem to nemohla nechat. Vtrhla jsem dovnitř, rychlým krokem došla až k otci a stoupla si přímo před něj. Rozběhli se ke mě stráže, ale nebyli dost rychlí a rozhodně nechtěli odtáhnout korunní princeznu ven. Jednou tohohle budu také součást, takže se držte dál ode mě.
„Jestli chceš tuto zemi zničit, popravuj. Ale pokud ti na ní aspoň trochu záleží, neuděláš to. Copak jsi nepochopil, že o tohle jim jde? Čím víc popravíš lidí, tím víc se jich k nim přidá. Spácháš tak sebevraždu, otče a povraždíš tak i svou rodinu. Takže jestli chceš být dál na trůně a vládnout mírumilovné zemi, zjisti, co chtějí a kdo jsou. Hlavně nejednej ukvapeně." Mluvila jsem rázně, ani jsem nemusela zvyšovat hlas. Moje slova a to, že jsem mu odporovala i já, ho natolik oslabilo, až mě vyslechl. Všimla jsem si, že mu v hlavě běží má slova znovu a znovu, jako by přemítal o tom, jak moc mám pravdu. Nepochyboval o nich, jen se snažil přijít na skulinu, která tam ovšem nebyla. Měla jsem pravdu a všichni v místnosti, kteří mu to ze strachu neřekli, to věděli.
„Elem, nic nevíš o vládnutí této zemi." odsekl ve snaze zaútočit na mě místo na moje slova. Moc dobře však věděl, že to není pravda. Strávila jsem s ním i hodiny, byla jsem při jeho špatných i dobrých rozhodnutích, poslouchala jsem ho a zároveň se učila. Učila jsem se vládnout. Clayton byl možná dobrý budoucí král, nebyl tolik ukvapený jako já, jenže na mého otce pomalé zpracovávání neplatí. Na něj musí být člověk přísný. A to jsem teď rozhodně byla, když jsem se mu konečně postavila.
„Sám moc dobře, stejně jako všichni v této místnosti, víš, že to není pravda. Tys mi ukázal, jak vládnout, ale já jsem se naučila, jak to dělat správně. Takže ti dávám na výběr. Buď si uvědom, co je nejlepší pro tvoji zem, nebo ji předej někomu, kdo se o ni dokáže postarat. Nezapomeň na Kiakův zákon, otče. Jsem si jistá, že by se dal v tomto případě velice snadno prosadit. Končím jednání." na to jsem odešla ven, musela jsme se dostat na vzduch. Slyšela jsem, jak otec volá, aby nikdo nikam neodešel, ale druhý král jen zopakoval má slova. Neměla jsem chuť je dál poslouchat, i když se jistě králové radili mezi sebou o něčem, co jsem řekla. Nebo rovnou o mně.
„Elem, tohle bylo fantastické." ozval se Clayton, který mě dohnal. Už jsem jen stála na místě nedaleko od jejich pracovny. Otevřela jsem si velké okno a nechala se ovívat zimním vzduchem. Pozorovala jsem krajinu v dáli, všude byl sníh, i když město se zdálo vyklizené od všeho bílého. Stánky se hemžily lidmi, zimní trhy byly stejně oblíbené, jako všechny ostatní, přestože venku mrzlo. Clayton mě nechal chvilku dýchat, pak ale okno zavřel.
„Nesmíš se mi nachladit, lásko. Čeká nás velký úkol. A mám novinku." usmál se na mě s nadšením. Chtěla jsem mu odpovědět, ale radši jsem jen čekala, až řekne, co má na srdci. Pobídla jsem ho, oči mu zářily nadšením, ale i přes to si se mnou chtěl trochu pohrát.
„Po tvém odchodu se můj otec o něčem bavil s tvým. Snažil se ho o něčem přesvědčit..." protáhl slabiku, užíval si mou nedočkavost. „Neštvi mě a vyklop to." mírně jsem s ním zatřásla.
„A přesvědčil ho o tom, že nemůže být sudý počet rádců a vládců dohromady. Potřebujeme ještě jednoho, abychom konečně něco rozhodli. A tím myslím tebe Elem. Vítej v radě, lásko!" moje nadšení bylo stejně velké jako jeho. Až se tohle dostane ven, možná to trochu uklidní rebely, kterým vláda pouze mužů vadila. A navíc tohle je první krok k naší vysněné vládě.
„To je fantastické." Objala jsem ho, užívali jsme si ten moment naplno, protože tohle znamenalo naprosto všechno. Tohle bylo to, co jsme chtěli. I ženy budou rozhodovat, budou rovny mužům.
„Claytone, musím ti něco říct." zvážněla jsem na chvilku. Trochu starostlivě na mě pohlédl, ovšem já ho jen napínala a on to na mě poznal. „Už dlouho si myslím jednu věc, ale nechtěla jsem ti nic říkat, dokud jsem se neujistila, že je to pravda..." hrála jsem si s ním, můj vážný hlas působil možná trochu děsivě. „Elem, co mi chceš říct?" zeptal se mírně netrpělivě, ale všimla jsem si i starostí v jeho hlase. Už jsem nedokázala čekat.
„Claytone, budeme mít miminko. Jsem těhotná."

Novinka! Elem bude mít miminko. A tak vás nechám hádat... Holka nebo kluk? Nebo snad dvojčata či trojčata? Co myslíte?