Královské pokušení [kniha první]

Obchod porušující dohodu

Caroline

Oslavu jsem prospala stejně jako první polovinu noci. Moje spaní nebylo moc tvrdé, ale stačilo mi ta to, abych zapomněla na to, co se stalo. Čemu jsem dovolila, aby se stalo a do čeho jsem se to znovu po hlavě vrhla. Sny jako vždy nikde a stejně tak i všechny pocity. Na jednu stranu to byla úleva, na druhou jsem věděla, že jsem přišla jen o ty pocity hezké. Například úzkost se mě držela. Ve spánku však zmizela i ta, což byla moje jediná záchrana před novým pádem až na dno. Uprostřed noci mě však probudil pohyb mé postele. Mírně se prohnula, věděla jsem hned, o koho jde. Hádala jsem, že mám ruku na stehně, ale v noze mi chyběl cit, který by mi to potvrdil. Najednou jsem ucítila teplo přesně tam, kde jsem ho očekávala. Nevěděla jsem, jak je to možné, protože když jsem končetinou chtěla pohnout, nemohla jsem. Jak je možné, že cítím jeho dotek, když se mi cit nevrátil? Sakra, co se to děje?
„Cokoliv budeš chtít, splním. Jen jedno po mě už nikdy nechtěj. Nežádej mě, abych nic necítil, protože s tebou je to pro mě nemožné." šeptal mi do ucha, měla jsem chuť se otřást. Ten jeho svůdný hlas, ta slova, která mi do celého těla vháněla horko... Nic se mnou už nesmí udělat. Necítím nic, necítím nic, necítím nic!
Najednou mě políbil. Bylo mu jedno, že předstírám spánek. Nezajímalo ho, že jsem se málem zabila. Nestaral se o to, že necítím polovinu těla. Polibek jsem jen mírně opětovala, aby si nemyslel, že jsem vzhůru. Muselo to vypadat jako instinkt, což se mi ostatně povedlo. Odtáhl se, držel moji tvář. Určitě doufal, že jsem vzhůru, ale já mu ten pocit nedopřála. Přitiskl mé čelo k jeho, to teplo, které jsem před chvílí cítila z jeho ruky, bylo milionkrát větší na jeho čele. Až nepřirozeně horké.
„Dobrou noc, nová Caroline. Cítím k tobě něco." zašeptal a odešel. Počkala jsem, až se za ním zavřou dveře a pak pro jistotu dalších několik minut, než jsem otevřela oči a sáhla si na tvář. Nemohla jsem uvěřit svému hmatu v rukou, proto jsem tlesknutím rozsvítila malou lampičku na nočním stolku. Opravdu se mi to nezdálo, mé tváře byly mokré. Ochutnala jsem tekutinu, nebyla to obyčejná slza. Za začátku tak chutnala, ale pak se mi tělem rozlilo teplo. Uvědomila jsem si, že já nebrečela. Nemohli patřit mě. Byly jeho. On brečel, pro mě.
Ne, to není pravda. Tohle celé je jen sen a já teď musím usnout, abych se mohla ve skutečném světě probrat. Zhasla jsem a pokusila se probudit z tohohle podivného snu. Nedokázala jsem to. Všechna jeho slova jsem znovu a znovu slyšela ve své hlavě, stejně tak jsem cítila jeho dotek a pamatovala si jeho slzy. Všechno to bylo tak moc skutečné.
Rozhodla jsem se vydat na druhou stranu pokoje. Potřebovala jsem svůj skicář a pastelky, jinak tady doslova umřu nudou. Za pomocí rukou jsem první polovinu těla dostala na zem, druhá už jen spadla dolů. Asi by to bolelo, kdybych něco ovšem cítila (znovu potvrzení toho, že jeho dotek je jiný a nepřirozený). Ozvala se rána, doufala jsem, že si toho nikdo nevšiml. Jenže to bych měla až moc velké štěstí. Pomalu jsem se plazila ke stolu, když se najednou otevřely dveře. Stál v nich Caden, jak jinak. Díval se na mě, zavřel za sebou dveře a rychlím krokem se ke mně dostal. Chtěl mě zvednout, ale já jsem ho zastavila.
„Můžeš odejít, nepotřebuji tvoji pomoc. Ke stolu se už doplazím." nepřestávala jsem se pohybovat, moje nohy pro mě však byly obrovský náklad, takže jsem se dál dostávala jen těžko. Chvilku se na mě díval, pohnula jsem se za tu dobu o dvacet centimetrů a ke stolu to bylo asi deset metrů. Proč musím mít tak velký pokoj?!
„Na tohle se nemůžu dívat. To už i popravy jsou snesitelnější." odfrkl si, vrtěl při tom hlavou, jako bych byla malé, nepoučitelné dítě. Naklonil se ke mně a vzal mě do náručí. Znovu jsem se lekla, protože jsem cítila teplo jeho rukou, ačkoliv to bylo nemožné. Tenhle kluk je nemožný.
„Měl bys tu svou nažhavenost krotit, pálíš mě." sykla jsem na něj nevděčně. Nechtěla jsem od něj pomoc, stejně jako jsem nechtěla, aby mě nesl, protože jeho pomoc má většinou velkou cenu, kterou jsem dnes neměla náladu platit. Zvlášť po tom, co mi řekl. Soustředila jsem se na to teplo, každé místo, kde se mě dotýkal, příjemně pálilo. Opravdu jsem si chvilku myslela, že by moje pyžamo na spaní mohlo vzplanout jen díky jeho dotyku.
„Je to tvoje vina, nemáš být tak zatraceně sexy. Odnesu tě zpět do postele, kde budeš poslušně spát až do rána, je ti to jasné?" možná se na první pohled mohlo zdát, že se mě ptá, jenže tomu tak nebylo. Jestli mu teď odpovím, ať se jde vycpat, stejně mě odnese do postele. A pokud budu drzá, přiváže mě k ní a staví se až ráno, aby mě pustil. Jak ho tak znám, v jeho hlavě se mu jistě honí obě možnosti a jen čekají na mou odpověď.
„Nejdřív si chci vzít svoje věci ze stolu, abych se tolik nenudila, když už musím kvůli někomu jen ležet. Vezmu si svůj skicák a pastelky." odsekla jsem, ale nesnažila jsem se být drzá. Neprosila jsem ho, prostě jsem mu jen oznámila, co chci, koneckonců když už mě přes můj odpor zvedl, nemá jinou možnost, než mi vyhovět. A i jemu jistě dochází, že když to neudělá, půjdu si pro to znovu. Navíc nešeptal mi před chvílí do ucha, že by udělal vše, co bych chtěla? Tak ať teď dokáže, že to byla pravda.
„Pod jednou podmínkou." A už je to tu zase. Mohlo mi dojít, že od něj nemůžu čekat nic zadarmo. Je to Caden, ten mi nedělá laskavost, když z toho nic nezíská. A teď mi přišlo, že až zoufale potřeboval, abych něco chtěla. Ovšem moje zdání mě mohlo klamat. Když jsem se teď dívala do jeho očí, nebylo v nich nic, než ten šibalský třpyt. Na rtech se mu usadil ten typický samolibý úsměv a já věděla, že se mi to rozhodně nebude líbit.
„Budu dnes spát s tebou. Pokud chceš svoje věci ze stolu, splníš mou podmínku." Opravdu jsem tušila, že řekne něco takového. Udělá cokoliv, aby znovu prolomil moji citovou bariéru a získal si mě zpět. Jenže tentokrát byla moje bariéra z nejsilnějšího kovu a poháněná jeho lží, která fungovala na vetřelce jako elektrický proud. I když se mnou bude dnes strávit noc v mé poseli, nic to nezmění na tom, že jsou mé city k němu minulostí. Od teď až navždy je pro mě kluk, který někoho zabil, a já ho nechám mít se mnou sex. Nic víc.
„Domluveno, teď mě odnes ke stolu, ať si ty věci vezmu a pak můžeme do mé postele. Ale opovaž se mě v noci dotknout, jestli na sobě ucítím tvůj dotek, už nikdy v ní nebudeš, jasné?" zavrčela jsem na něj otrávená jeho obchodem. Teoreticky jsem ho nemusela přijmout, protože bych se pro ně mohla znovu plazit bez jeho pomoci, ale takhle to bylo nejen lehčí, ale i příjemnější. Jeho doteky se mému tělu líbily, ale duši byl upřímně ukradený.
„Tak to se nemám čeho bát a dotýkat se můžu, když necítíš nohy a tělo, ne?" Nechtěla jsem mu to říkat, ale musela jsem mu ten jeho úšklebek smazat z tváře. Měla jsem ho už po krk, proto jsem mluvila rychleji, než myslela.
„Já cítím tvoje teplo, žehličko." odsekla jsem a hned toho litovala. Právě jsem mu totiž řekla, že on mi dělá něco nemožného. Že je pro mě výjimečný. Do prdele.
„Tak ty mě cítíš, jo? To jsem opravdu moc rád." Posadil mě na židli u stolu, jednou rukou mi při tom sáhl na zadek a druhou na prsa. Moje ruka k němu vystřelila rychleji, než stihl uhnout, a vlepila mu pořádnou facku.
„Nedotýkat se, rozuměl jsi mi?" sykla jsem podrážděně. Místo odpovědi mi však oplatil moji facku polibkem, dlouhým a opravdu vášnivým. Spolupracovala jsem jen proto, abych nedostala trest, který byl jistě mnohem horší, než tohle. Sice jsem si to také užívala, zároveň jsem jím však opovrhovala. Jemu bylo jedno, že jsem nemocná. Když cítím jeho doteky, může mi dělat, co jen chce. Když se odtáhl, popadla jsem věci a nechala se jím odnést na postel. Položila jsem je na noční stolek a tlesknutím zhasla.
„Hej, já se svlékám." zamrmlal Caden.
„O důvod víc mít tmu. Je to tak lepší pro naše oči." oplatila jsem mu to otráveně a zachumlala se do peřiny. Po chvíli si lehl ke mně a objal mě kolem pasu, přitiskl si mě zády na svou hruď. Jak jsem čekala, naprosto ignoroval moje varování, aby se mě nedotýkal. Jenže já jsem mu to nedokázala mít za zlé, protože se mi to líbilo. Jen jsem ležela a myslela si, že mi bude dělat velký problém v téhle poloze usnout, nejsem na ni totiž zvyklá. Než jsem se však nadála, svalila se na mě únava a já se propadla do spánku.

Caroline a Caden jsou prostě nenapravitelní. V jednu chvíli by se nejradši zabili a ve druhé si uvědomují pravé city. Tedy uvědomovali. Nyní se zdá být vše zničeno, ale Caden se jen tak nevzdává a najde jakoukoliv skulinu, aby se dostal ke Caroline a jejím pocitům. Je však tahle jeho snaha předem odsouzená k zániku?
Mimochodem jste neuvěřitelní, protože jste můj příběh dostali na nádherné 5. místo! Moc děkuji ;) :*