Královské pokušení [kniha první]

Příprava na večer

Elem

Moje svatba byla už od mých deseti let plánovaná. Jako nejstarší dívka z královské rodiny naší země jsem si měla vzít prince z nedalekého království, abychom je obě sjednotili a ukázali tak naši moc všem obyvatelům. Přestože mi celé mé dětství vtloukali do hlavy, že jsem hrdinka národa, a jakou úžasnou věc pro svoji milovanou zemi dělám, zachovala jsem si svůj názor. Můj otec chtěl jen ovládat další území, jeho moc měla díky mě ještě vzrůst a způsob, jakým toho chtěl dosáhnout, se mi upřímně protivil. Vzít si někoho, koho jsem v životě neviděla, je směšné. Možná jsem o princi Claytonovi slyšela všechno možné, jenže se nic nevyrovná tomu znát ho osobně. Jak mám vědět, co je to vůbec za člověka, když jsem neměla tu šanci ho poznat? Jsem dostatečně připravena na dohodnuté manželství s někým pro mě naprosto cizím? Budu muset být, za tři dny si ho mám totiž brát. Neuvěřitelně rychle mi utekly všechny ty roky, které jsem byla svobodná. Teda, moje svoboda obnášela to, že jsem si mohla vybírat svou společnost, což znamenalo být pod neustálým dohledem mé matky a všech ostatních na královském dvoře. Připravovali mě celý život na to, že se stanu královnou, která je jen pouhou ozdobou svého manžela. Mým úkolem bude doprovázet krále na společenských událostech, hezky se usmívat a ve všem s ním souhlasit, ať už je můj názor jakýkoliv. Budu nucena mlčet a slepě se dívat na vládu krále, který nezná moji zemi. Sem tam se mi možná naskytne příležitost udělat něco produktivního, jenže to nebude často. A dalším mým úkolem bude porodit dědice trůnu, nebo dědičku, která bude mít stejný osud jako já. Musí se mi narodit kluk, protože bych se nedokázala smířit s myšlenkou toho, jak nešťastná jednou bude má dcera.

Dnes je zásnubní večer, kdy bych konečně měla poznat svého nastávajícího. Čeká nás slavnostní večeře, po které přijde na řadu seznámení obou královských rodin. Po krátkém seznámení by mě měl Clayton požádat o ruku, já žádost přijmout a měli bychom pak jako první pár tančit. Po oslavě, druhý den hned ráno, se začne připravovat naše velká svatba. Měla bych být šťastná, jenže jak bych se mohla radovat z něčeho, co není moje volba?

Z přemýšlení mě vytrhlo náhlé zaťukání na dveře. Napnula jsem se, neměla jsem ani nejmenší tušení, kdo to by mě mohl právě teď rušit. Žádná z mých pěti sester ani matka to být nemohly, protože by hned vstoupily. Jediný, kdo tedy mohl zbývat, byl otec, bratr nebo nějaký sluha, kterého pro mě poslali. Otec byl nejméně pravděpodobný a i přes to jsem dostala strach, že za dveřmi stojí právě on. Kdykoliv se zjevil osobně v mém pokoji, neznamenalo to nic dobrého. Doufala jsem tedy, že je to kdokoliv jiný.

„Vstupte prosím." pronesla jsem napjatě a vstala z postele, kde jsem seděla nad knihou královské etikety. Narovnala jsem se, princezny se nikdy nesmí hrbit, jedno z nejhlavnějších pravidel.

Do místnosti opatrně vklouzl Daniel, můj o tři minuty mladší bratr. Byli jsme si neuvěřitelně podobní, oba dva jsme měli olivové oči, tmavé havraní vlasy (i když ty jeho byly spíš hnědé), a překrásnou smetanovou pleť, kterou si i během zimy dokázal mírně opálit. Musela jsem uznat, že byl vždy opravdu nádherný, mužná postava trénovaného vojáka z něj dělala kluka snů. A jeho titul byl jen třešnička na dortu.

Uvolnila jsem se a vklouzla do jeho náruče. Celé dětství jsem ho převyšovala, ale v pubertě rostl mnohem rychleji, takže jsem se svými sto sedmdesáti šesti centimetry vypadala vedle něj jako trpaslík. Moje hlava spočívala na jeho hrudi, byl pro mě uklidněním, které jsem před večerem tolik potřebovala. Všimla jsem si, že je slavnostně navlečený v uniformě, kterou tak nesnášel. Mnohem víc mu vyhovovaly jeho obyčejné košile a kalhoty. Znovu jsem si ji prohlížela, jako bych ji viděla poprvé. Naší národní barvou byla námořnická modrá, takže jak princové, tak i princezny, museli být oděni právě v ní. Jedinou výjimkou jsem byla já, abych vynikala nad ostatní ve svůj významný den, a matka s otcem, kteří jako hlavy státu mohli jít v červené. Já jsem měla dnešní šaty vanilkové barvy.

„Sestřičko, poslali mě, abych ti oznámil, že by ses měla chystat. Ale jen tak mezi námi jsem tu, aby ses nezhroutila. Musíš být nervózní."

„Ani nevíš, jak moc. Co když něco zkazím? Nebo co když bude princ Clayton ošklivý blbec?" zašeptala jsem úzkostlivě do jeho hrudi, přivinul si mě mnohem blíž. Oběma nám bylo skoro dvacet, ale jen mě čekala tahle obrovská zodpovědnost. Nejdřív si vezmu prince za manžela, rok budeme s našimi rodiči dělat vše, co jednou bude už jen na nás. Čeká mě například odsouzení člověka, nebo cestování do všech koutů našich zemí, taky budu muset hostit velvyslance z jiných zemí... Není toho na devatenáctiletou dívku hodně?

„Clayton se ti bude líbit. Přijel do zámku už včera večer, ale otec zakázal ti o tom říkat, aby ses ho nevydala poznat nebo něco podobného. Zná tě až příliš dobře, Elo."

„Ty jeden zrádče. Setkal ses s ním?" zeptala jsem se a odtáhla se od bratra se zářivým úsměvem na rtech, nedokázala jsem se na něj zlobit. Jasně, toužila jsem po tom Claytona poznat za každou cenu, takže otcův návrh byl vcelku rozumný. Ale aspoň Daniel mi to mohl prozradit! Vždyť je to můj bratr, který mi nikdy nic netají a dělá vše pro mé dobro! Neumím si představit, že už za tři dny mi bude jeho podpora chybět.

„Ano, setkal." pronesl pomalu a chvilku to vypadalo, že chce pokračovat, ale nakonec si to rozmyslel.

„Danieli, nenapínej mě víc, než už jsem. Jaký je?"

„To si budeš muset zjistit sama. A teď už se padej oblékat!" pronesl a postrčil mě k šatům, které visely na skříni. Dlouhé až na zem a řasené v několika vrstvách tenké vanilkové síťky, typické princeznovské šaty. Jediný rozdíl byl v tom, že korzet patřil do šatů jako jejich součást a neměl za úkol mě dusit, ale zpevnit. Navíc byl jemně třpytivý, což z šatů dělalo něco magického. I jejich sukně, která mi padala z boků až na zem, vrstvená v několika vlnách, dokončovala jejich vznešený vzhled. Působily prostě nádherně, a když si k nim ještě vezmu zlatou korunku a všechny šperky (jen prsteny mi matka zakázala, aby nevznikl nějaký trapas), budu vypadat jako skutečná princezna. Začala jsem si rozčesávat jemně vlnité černé vlasy, chtěla jsem si je zaplést do francouzského copu, když se najednou ozval Daniel: „Ať tě ani nenapadne si ty vlasy stáhnout. Mnohem víc ti sluší rozpuštěné."

„Dobře, princi všeho vkusu a elegance." pronesla jsem ironicky. Na Danielově tváři se objevilo pousmání, pro něj tak typické... Neumím si představit, že budu někde bez jeho podpory. Už od mala jsme si dokonale rozuměli a díky tomu se z nás stala nerozlučná dvojka. Dokonce jsme skoro vždycky věděli, co ten druhý cítí jen z pouhého pohledu.

Rychle jsem si oblékla šaty, které mi bratr pomohl zapnout, nasadila všechny šperky a vše zkontrolovala v zrcadle. Největší pozor si dnes budu muset dát na korunku, která mi z nezapletených vlasů může kdykoliv spadnout.

„Připravená?" zeptal se. Nabízel mi rámě jako pravý gentleman. Původně mě dnes večer měl doprovázet otec, jenže mu do toho určitě něco náhodou přišlo. Podívala jsem se na Daniela s tázavým obličejem jasně říkajícím, jestli to myslí vážně.

„Moc dobře víš, že ani trochu." pronesla jsem a zavěsila se do něj, aby mě mohl doprovodit. Vyrazili jsme skrz zámek, který za pár dní opustím, vstříc mému budoucímu životu. Už nic nebude stejné.

Na fotografii je Daniel, Elemin bratr.