Královské pokušení [kniha první]

Už nikdy princeznou

Clayton

„S kým to mluvíš?!" zařval strážný zpoza obrovských dveří, které byly na této lodi mým vězením. Podíval jsem se na něj povýšeným pohledem, spatřil jsem však jen horu svalů asi tak mého věku s neuvěřitelně dutou hlavou. Tihle strážní možná dobře bojovali, ale v jejich hlavě jim toho hodně chybělo. Navíc kdybychom se měli my dva porovnat a já využil schopnosti, zase bych měl navrch. Cítil jsem všude kolem sebe vodu jako ještě nikdy v životě, jen si kolem mě v klidu plula a ani nezaregistrovala přítomnost jednoho ze strážců elementu. Navíc po tom, co mě Elem vyléčila, jsem si připadal opravdu silný. Sem tam jsem sice cítil tlak, modřiny se tak úplně nevyléčily, ale aspoň jsem mohl stát. To se mi včera po pětihodinovém mučení nedařilo, nedokázal jsem se udržet na nohou a do cely mě museli odvléct. Ani jsem nevěděl, kolik způsobů získávání informací existuje, dokud jsem je včera všechny nezažil. Měl jsem zlomené zápěstí, každý sval v těle mě bolel a nebylo místo, kde bych si nenašel podlitinu. Naštěstí jsem díky Elem nyní naprosto v pořádku, vlastně je mi nejlépe od mého únosu. Konečně jsem ji viděl, ji a naše malé. Nic lepšího mě v poslední době nepotkalo.
„S kým bych tady asi tak mohl mluvit, kteréne? Nebo jsi mi sem snad dal dalšího spolubydlícího? Protože já nikoho nevidím." vyprskl jsem do chodby. Královští lovci sami o sobě nebyli až tak chytří. Nevědomky mi prozrazovali informace, které jsem potřeboval na jejich zničení. Hlupáci. Byli to vojáci, uměli jen plnit rozkazy a ne myslet na jejich smysluplnost. Nebezpeční, ale opravdu lehce bych je přechytračil. Jenže jejich hrozba, že by ublížili El mě nutilatu zůstávat. Ano, je v bezpečí a je dostatečně mocná na to, aby je všechny zničila, ale nemůžu riskovat její život, natož pak našeho malého. Proto jsem zůstával, proto jsem zapíral naše schopnosti. Kvůli nim.
„Princátko, dej si pozor na pusu, nebo ti uštědřím takovou ránu, že zítra už nevstaneš." zasmál se mi, koukal na mě skrze mříže. Myslel si, že má navrch a já ho při tom nechtěl nechat. Odmlouvat věznitelům je možná nebezpečné, ale copak mě už pět bolestivých hodin nemučili? Vydržel jsem dost, takže mám právo na aspoň tuhle malou odplatu. Navíc tady jsem ten mocnější já, to já budu jednou král. Po Elemině korunovaci mě nechají jít, přesně jak přislíbil jejich velitel. Možná se snažil dozvědět něco o našich mocích, jenže si jistě uvědomoval, jak silný jsem člověk. Ne, já nejsem člověk. Jsem strážce elementu vody a kdybych chtěl, můžu je všechny potopit, aniž by se mi něco stalo. To si jejich velitel naštěstí uvědomoval a čím déle mě tu měl, tím větší strach mezi lovci vládl. Nevěděli, co dokážu, a proto se mě báli. Z neznámého mají lidé vždycky strach.
„Ty si dávej pozor na pusu, hromotluku. Copak tě ostatní nevarovali? Neřekli ti, co dokážu?" pousmál jsem se ďábelským pohledem, jaký využíval můj bratr, protože voják zbledl. Moc dobře věděl, co umím. Vedli tu o tom různé diskuze, které nebyly tak daleko od pravdy. Někteří strážní se mě dokonce s obavami zeptali, čehož jsem využil ve svůj prospěch. Napovídal jsem jim děsivé věci a hodně vojáků mě odmítalo dál hlídat i přes rozkazy velitele. Voda byla můj živel a každý ji v sobě měl. Uměl jsem s ní tolik věcí. Vysušit ji, tvarovat ji, měnit ji a hlavně jí vládnout. I to málo slz v jeho očích by mohlo zmizet. A to on rozhodně nechce.
„Navíc jak bych s někým mohl mluvit? Jsem tu jen já a ty. Já jdu spát a ty si dej odchod a neruš mě, nebo víš, co se stane." usmál jsme se a lehl si. Slyšel jsem jen už kroky, nespokojené mrmlání a těžké dopadnutí hmoty na židli před mou celou. Vojákovo svalstvo a brnění muselo vážit opravdu hodně, židle pod tou vahou zaskučela. Já jen neslyšně ulehl do postele, pokud se tomu tak dalo vůbec říkat. Chtěl jsem usnout, jenže jsem nemohl. Hlavou se mi honilo spousta a spousta vzpomínek, ovšem já se zaměřil jen na jednu oblast. Musel jsem neustále myslet na dotek mého malého zázraku, který nosila Elem v břiše. Vycítil, že jsem jeho táta, a dotkl se mě. Už teď mi bylo jasné, že tohle dítě nebude jen tak obyčejné. Nemohlo být. Přenos moci nějakého živlu je naprosto jistý, když ji mám já i Elem. Jen nevím, který element očekávat. Všechny jsou zabrané, tak jaký bude patřit našemu dítěti? Nebo snad bude natolik výjimečně a bude mu darován nový živel?