Never Let You Falling Down

3. kapitola - Vlakem do školy

Hermiona

Konečně byl poslední den prázdnin. Už se těším do Bradavic. Ron si myslí, že je vše v pořádku, budu ho muset vyvézt z omylu. Nejsem si jistá tím, že jsem s ním šťastná. Pořád se mi v hlavě rojí myšlenky na Draca Malfoye. Nevím, co to je, ale v jeho přítomnosti se cítím celá. Ron je přece jenom kamarád. Šla jsem za Ginny.
"Ginny? Mohla bych se ti s něčím svěřit?"
"Povídej, stejně je teď Harry s Ronem u jezera. Co se děje?"
"Já se asi zamilovavám do někoho, koho nesnáším... Nebo jsem nesnášela..."
"Znám ho?"
"Ne, neznáš," zalhala jsem jakoby nic.
"OK, ale jen doufám, že Ron to pochopí nebo bude vyvádět."
"Já tě chapu, ale Ron to nepochopí." Pak odešla pomáhat paní Weasleyové dolů do kuchyně.
Ginny mě vždy chápala. Bylo skvělé v ní najít vždy oporu, nikdy nestrkala nos do věcí, dokud jsem se jí nesvěřila.
Balila jsem svůj kufr, když Draco, moje menší sova, se vrátil z nočního lovu.
"Kde jsi zase byl, Draco??"
Významným zmijozelským pohledem se na mě podíval, znuděně zahoukal a usnul v kleci.
Opravdu zvláštní, pojmenovala sis sovičku podle muže, který ti dělal ze života peklo...
Hlásek mé hlavy se opět ozval, důležitý je ten minulý čas..., odporuji mu. Pokračovala jsem v balení, a pak se zarazila, od čeho jsem čarodějka?!
"Balit!" A kufr se mi zabalil sám, já získala čas na čtení.
Později za mnou přišel Ron, že má pro mě překvapení, jak já nesnáším překvapení.
"Hermiono, prosím, přijď pod dub v deset večer, chystám se ti něco říct."
"Tak mi to řekni tady nebo máš nějaký jiný důvod?"
"Uvidíš, prosím, přijď."
"Hm, budu tam."
S těmito slovy a úsměvem odešel. Nemohla jsem ho odmítnout, přece jen jsem s ním chodila.
Pod dubem jsem byla kolem půl hodiny, Ron nepřišel, tak jsem si opakovala astronomii. Jeho příchodu jsem si ani nevšimla, nejspíš jsem tu byla dřív. Seděla jsem nehnutě, když mě chytl za ruku. Nadskočila jsem leknutím.
"Rone, lekla jsem se, tohle nedělej, prosím."
"Dobře, promiň, já..."
Chytil mi bradu abych se na něj musela podívat. Jemně mne pohladil, když přiběhl Křivonožka a tulil se ke mě. Přesněji řečeno odstrkoval ode mě Rona do patřičných mezí.
"Dobrou Rone, zítra vstáváme do školy, věci, které jsem koupila máš u sebe v pokoji." A odešla jsem do Ginnyiny ložnice.

Harry

S Hermionou se něco děje. Vypadá jako kdyby nebyla šťastná. Pravda je, že jsem často s Ronem a Ginny. Před pěti dny se sama vydala na Příčnou ulici a vrátila se se dvěma sovami. Ta menší sova vypadá stejně jako Draco Malfoy a od té doby na to jméno slyší. Tu větší sovu mi věnovala místo Hedviky. Byl jsem rád, ale není to moje Hedvika.
Psal jsem profesorce McGonagallové, jestli mě uvolní druhého října z výuky, protože jsem se Malfoyovým zavázal neporušitelným slibem, že se za ně zaručím u soudního řízení.
Její kladná odpověď mě mile zaskočila. Ještě musím s Arthurem Weasleym na Ministerstvo kouzel na zkoušku z přemisťování  a hurá na poslední rok do Bradavic.

Draco

Dneska se jede do školy, jak mi matka nezapomněla oznámit.
Jako bych to sám nevěděl. Pověřil jsem našeho domácího skřítka, aby mi věci do Bradavic přemístil večer v den odjezdu. Bylo osm hodin ráno, nechtěl jsem vstávat. S Nancy jsem měl sraz až v půl desáté u nádražní haly.
Sedmý ročník je na samotném začátku a rád bych byl sám sebou. Ležel jsem na stole, podpíral si hlavu a myslel na to, jak bude teď vše jiné.
Musel jsem vyrazit.
Všechno vypadalo jako dřív a samozřejmě bylo okolo spousty obyčejných lidí. Musel jsem si zvyknout na to, že bych neměl říkat mudlové. Sice moje výchova nebyla nijak lehká, musel jsem potlačit sám sebe a své touhy, přání nebo city. Nenáviděl jsem se. Nancy Greenová přišla přesně na čas a tak jsme si mohli popovídat stranou ode všech a ode všeho. Klábosili jsme od vážných témat po absolutní nesmysly. Hodiny ukazovaly půl jedenácté. Museli jsme vyrazit.

Hermiona

Našedlá barva Londýnských ulic u nádraží King's Cross na mě působila depresivním dojmem. Ronaldovi všechno začalo padat z rukou, Harry a Ginny se spolu líbali u automatu na kávu a nevnímali okolí. Radši jsem se otočila, abych jim dopřála soukromí a pomohla Ronovi s jeho věcmi.
Nástupiště 9¾ nedotčené bitvou bylo nádherně vyzdobené. Rozloučili jsme se s Weasleyovými, nastoupili do vlaku a než jsem se stačila rozhlédnout, už jsme vyjížděli z Londýna.
V mém dopise z Bradavic byl ještě jeden dárek, odznak školního primuse. To znamená, že zvolili i primuse.
"Omluvte mne, musím do kupé pro prefekty, vrátím se co nejdřív."
"Jasně, běž. Budem tady v kupé."
Odkráčela jsem do prvního vagónu a čekala na profesora Kratiknota, který má takové věci na starosti. Prosadila jsem se vedle nového nebelvírského prefekta a zahlédla stín v chodbičce.
"Hermiono!!"
"Remusi, co tady děláš?? Kde je profesor Kratiknot??"
"Brumbál mě požádal o laskavost, jsem teď ředitelem nebelvírské koleje."
"Gratuluji, jak se má Teddy?"
Asi chtěl odpovědět, ale jak on tak já jsme zůstali zírat. Do kupé právě vstoupil Draco Malfoy. Pokoušely se o mě mdloby. Usmíval se a v jeho očích nebyla ani stopa po někdejší nadřazenosti. Byl to moment, kdy jsem ho poprvé viděla takového, jaký doopravdy je.
Remus Lupin se vzpamatoval a mluvil nejprve ke mě a Malfoyovi.
"Vy dva jste byli zvolení za primuse, vaše povinnosti jsou výchovného a kontrolního charakteru. Udržujete kázeň a pomoc mladším je samozřejmá. Rozepisujete hlídky prefektů a také svoje. Rozvrh odevzdáte vždy na začátku měsíce profesoru Kratiknotovi. Po večeři se stavíte za profesorkou McGonagallovou,aby vám dala pokyny a klíče od komnat primusů."
Koukala jsem jako šílenec. Spolupráce a bydlení s Dracem Malfoyem??? Zajímavé, a naprosto postavené na hlavu!!!

Draco

Kdybych mohl, skákal bych radostí až do stropu kupé. Grangerová se mnou bude muset trávit čas, protože je primuska a navíc budeme sdílet společné komnaty!!! Nemůžu uvěřit vlastnímu štěstí!
Po chvilce odešla a nejspíš se vydala za Weasleym, Potterem a jeho snoubenkou. Ještě než došla k poslednímu kupé v prostředním vagónu, zastavil jsem jí.
"Hej...Grangerová, musíme si nastavit pravidla a práci."
Tys to zase zvoral, kamaráde...! Nehádal jsem se, měl jsem pravdu, Hermiona se otočila a div že nezačala křičet na celý vlak, jak jsem nemožný a necitlivý, jak jí ničím život a podobně ,milé' poznámky.
Pomalu jsem k ní přistoupil, před očima měl snad mlhu, objal ji kolem pasu, prstem přejel jemně po té její tváři, topil se v jejích oříškových očích a znenadání ji políbil.
Kdyby to někdo viděl, řekl by si, že jsem se zbláznil. A měl by pravdu. Do Hermiony..

Hermiona

Na chodbičce nestál nikdo, nikdo nepokřikoval, kromě mě. Pomalu se ke mě přibližoval, objal mne a políbil. Byla jsem tak zmatená, že jsem spolupracovala! A světě, div se, líbilo se mi to. Letošní školní rok bude opravdu zajímavý...